Článek
Co se dělo po návratu z Hradu
Premiér se vrátil z Hradu z předávání vyznamenání domů, serval ze sebe vázanku, sundal sako, mrštil jim o zem a zuřivě po něm šlapal. Mohl si to dovolit, takových sak měl přehršli. Jeho manželka ho s údivem pozorovala.
„Co blbneš? Dyť to bylo hezké, mohla jsem se načančat, a celý večer ses usmíval. Sice se mi zdálo, že ti služka přeškrobila košili, protože ses tvářil dost škrobeně, ale na to jsem zvyklá,“ pravila ona žena konejšivým hlasem.
„Já jsem vždycky věděl, že je to škrťa. Že je to ten největší lakomec, jakýho svět nosí. Kdyby žil ten Mulier, tak o něm určitě napíše rozhlasovou hru, kterou bych s potěšením propagoval ve státním rozhlase,“ láteřil premiér a sako už vůbec nevypadalo jako sako.
„A proč jsi mu to neřekl? Vždyť v poslední době jste spolu jedna tlapa, a pochválil tě, jak s ním spolupracuješ,“ ozvala se manželka.
„Protože musel, protože jsem mu vzkázal, jestli mě ve svém projevu nezmíní, tak mu při nejbližším setkání vyškrábu oči, tedy obrazně,“ hulákal premiér na celé Průhonice.
„Tak teď už nevím, co se tak rozčiluješ? Chápu, že tě mohlo štvát, že ty vyznamenání nepředáváš sám, ale co není, určitě bude. Podívej se na Trumpa, je starší, a jak umí vládnout,“ něžně se vemlouvala do přízně premiéra jeho manželka.
„Jo, a mně zatím bude sto let. Ale mně už ani nevadí, že nejsem rozdavač vyznamenání, ale mně vadí, že ocenil kde koho, a mně nedal ani diplom, škrťa jeden,“ zhroutil se premiér do křesla a smáčel ho usedavým pláčem.
Ve stejné chvíli to vřelo i v sekretariátu Motoristů. Všichni vrcholní představitelé chodili po kumbálu a občas si odplivli, takže za chvíli byla podlaha slizká jako celá strana. I tady se řešilo, proč na ně prezident opomněl a nedal jim ani Česné uznání.
„Ne, já vám vždycky říkal, že nic nedostaneme. Nám může být útěchou jedině to, že žádné vyznamenání nedostal ani Fiala, ani nikdo z opozice,“ láteřil předseda této strany.
„Možná by to chtělo změnit název, on když prezident slyší, že se jmenujeme Motoristé sobě, tak uvažuje tak, že si vyznamenání dáme sami sobě,“ přemítal čestný předseda za souhlasného přikyvování členů prezídia.
„Nic měnit nebudeme! Jednou jsme sobě, tak to tak zůstane. Navrhnu mu další omezení kompetencí, třeba že vyznamenání už bude udělovat premiér a místopředsedové vlády ve Strakovce. To bude to pravé,“ zasnil se předseda strany.
„Mohl si na nás vzpomenout. Myslím, že jsme si zasloužili aspoň bronzovou plaketu Brigády socialistické práce,“ mínil ministr kultury a olízl si knírek.
„Ty seš hroznej vůl, tak to bylo za minulýho režimu, což si dobře pamatuješ, jak vidno. To by musela být plaketa Brigáda kapitalistický práce, a tu ještě zavedenou nemáme,“ huboval ho čestný předseda.
„Tak já ji zavedu,“ vemlouval se ministr kultury a po té replice nastalo v kumbálu smutné ticho.
Jediný předseda SPD si liboval.
„Všimli jste si? Netleskal jsem a ani na recepci jsem si nic nevzal. A když jsem měl žízeň, šel jsem se napít vody z kohoutku na záchodě. Já se mu podbízet nebudu, a když bude nejhůř, klidně si na Hrad vezmu i vlastní svačinu,“ holedbal se.
Z těchto útržků chtějí absurdní divadla bez státní podpory sestavit divadelní hru, kdy doufají, že zisk ze vstupného předčí státní dotaci.
