Hlavní obsah

Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem 4: Sekvence samoty

Foto: Antonín Deliš

Co se vlastně odehrálo mezi prvním nápadem a okamžikem, kdy jsem film pustil z rukou?

Článek

Film, který přestal být jen možností

Když jsem 26. října psal o vzniku filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem, byl to stále především projekt, který se právě rodil. Měl jsem první natočené záběry, základní příběh, hudbu, upoutávky a množství představ o tom, jak by celý film mohl vypadat.

O několik dní později jsem dokončil střih první části.

Jmenuje se Sekvence samoty.

Trvá 29 minut a 48 sekund.

A nyní už existuje jako samostatně zveřejněná filmová část.

Další části teprve vznikají. Postupně jsem totiž dospěl k rozhodnutí, že se nebudu za každou cenu snažit vměstnat celý příběh do předem stanovené délky jediného filmu.

Výsledná podoba se tak začíná podobat sérii kratších filmů. Nejde mi ovšem o seriál v obvyklém smyslu. Nechci vytvářet jednotlivé epizody s vlastními uzavřenými zápletkami ani natahovat vyprávění jen proto, aby mělo určitý počet pokračování.

Chci především odvyprávět příběh.

A pokud k tomu budu potřebovat více prostoru, nevidím důvod, proč si ho nedopřát.

Scénář jako pevná kostra. Střih jako prostor pro improvizaci

Scénář mám dokončený. Je pro mě základní konstrukcí celého příběhu, o kterou se mohu opřít.

Už při prvním natáčecím dni jsem si ale chtěl ověřit, nakolik se ho budu držet doslova a jak velký prostor dovolím improvizaci.

A rád při ní hledám nové souvislosti.

Natočený záběr nemusí být použitý výhradně v situaci, pro kterou původně vznikl. V jiném kontextu, v sousedství jiného obrazu nebo zvuku může získat význam, který jsem při natáčení vůbec nepředpokládal.

Zajímavé je také to, jak se proměňuje rozsah jednotlivých scén.

Něco, co ve scénáři zabírá třeba dva řádky, se v natočené podobě může rozrůst do pěti či šesti minut. Neznamená to, že by každá taková situace musela být stejně dlouhá nebo že se budu snažit celý scénář tímto způsobem rozšiřovat.

Jen nechávám konkrétní scéně tolik prostoru, kolik si při natáčení a střihu žádá.

To je ostatně jedna z věcí, které mě na filmování zajímají. Literatura a film používají čas odlišně. Ve filmu nemusím všechno vyslovit. Mohu nechat člověka odejít ze záběru a ještě chvíli sledovat prázdné místo, které po něm zůstalo.

Někdy to vypoví víc než dialog.

Proč nakonec vznikají jednotlivé části

K rozhodnutí rozdělit vyprávění mě přivedla nejen samotná práce s příběhem, ale také docela praktické okolnosti.

Film natáčím nezávisle, s minimálním technickým zázemím. Nemám k dispozici výkonnou střižnu ani neomezenou kapacitu úložišť. Pracuji s počítačem a technikou, které mám doma, a musím počítat s jejich možnostmi.

Už samotné ukládání a zpracování natočeného materiálu znamená určité omezení. Filmové soubory zabírají značné množství místa, zvlášť pokud si chci ponechat kvalitní původní záznamy i výsledné exporty.

Zpočátku jsem uvažoval o filmu jako o jednom celku, který dokončím a teprve potom představím divákům.

Jenže postupně mi začalo připadat mnohem přirozenější pracovat po částech.

Natočit určitou část příběhu. Zpracovat ji. Dokončit střih. Vytvořit výslednou podobu.

A pak pokračovat dál.

Tento způsob práce mi vyhovuje nejen technicky. Dává mi také určitou svobodu. Nemusím mít současně rozpracovaný celý film a nemusím každý tvůrčí krok podřizovat představě jediné velké premiéry.

Mohu dokončit jeden celek a posunout se k dalšímu.

A protože nejde o velkou produkci se složitým provozem a početným štábem, mohu si dovolit pracovat poměrně pružně.

Paradoxně mě tedy určitá technická omezení přivedla k podobě, která možná bude příběhu vyhovovat ještě lépe než původní představa jediného filmu.

Dvě tváře, dva životy

Ústředními postavami filmu jsou Damian Čech a Milan „Míďa“ Falk.

Jejich téměř totožná podoba není technickým trikem, který bych chtěl předvádět. Je součástí příběhu. Zajímá mě, co taková podobnost dělá s představou identity.

Dva lidé mohou vypadat téměř stejně, a přitom mít úplně odlišný vztah ke svému tělu, k ostatním lidem i k vlastní existenci.

Damian hledá kontakt, ale zároveň si kolem sebe vytváří podivné hranice.

Míďa je malíř. Jeho svět je soustředěnější, uzavřenější a stále výrazněji ovlivňovaný nemocí.

Žijí v suterénních bytech jednoho pražského domu.

Jsou blízko sebe. Někdy tak blízko, že zvuky z jednoho bytu pronikají do druhého.

Ale blízkost ještě neznamená setkání.

Kolik toho o sobě lidé vlastně vědí, když se denně míjejí?

A kolik z jejich života si pouze domýšlejí?

Samota nemusí být tichá

Název první části nevznikl proto, že by v ní postavy seděly samy v prázdných místnostech.

Naopak.

Damian se pohybuje noční Prahou, potkává lidi, navazuje kontakty a ocitá se v situacích, které mohou být velmi tělesné a bezprostřední.

Přesto z toho nemusí vzniknout pocit skutečné blízkosti.

Samota nemusí znamenat, že kolem nás nikdo není.

Může se objevit i ve chvíli, kdy se někoho dotýkáme.

To ovšem nechci divákovi vysvětlovat nějakým velkým monologem.

Raději nechávám jednotlivé situace existovat vedle sebe. Některé jsou vážné, jiné trapné, jiné sexuálně otevřené a některé mají v sobě docela obyčejnou absurditu.

Nechci z těchto postav dělat vznešené symboly lidského utrpení.

Jsou to lidé.

A lidé se někdy chovají dost hloupě.

Obraz, který nemusí být dokonalý

Film natáčím na mobilní telefon POCO X7 Pro.

Je to praktické rozhodnutí, ale postupně se z něj stalo také určité estetické východisko.

Nejde mi o to předstírat, že mám k dispozici velký filmový štáb nebo profesionální produkční zázemí.

Pracuji s tím, co skutečně mám.

S konkrétními místnostmi.

S nočním městem.

S lidmi, kteří jsou ochotní vstoupit do mého příběhu.

S obrazem, jehož technické vlastnosti nemusím vždycky skrývat.

Vizuálně mě přitahuje také starší videoestetika, zejména VHS.

Mohou se stát součástí atmosféry.

Neznamená to, že chci zničit obraz jen proto, aby vypadal staře.

Spíš hledám způsob, jak propojit současně natočený materiál s určitou vizuální pamětí.

Film totiž nemusí působit dokonale čistě, aby byl přesný.

Sekvence samoty je venku!

A teď tedy ta hlavní zpráva.

První část filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem, nazvaná Sekvence samoty, už byla zveřejněna!

Téměř třicet minut příběhu, který ještě před několika dny existoval především ve scénáři, jednotlivých natočených záběrech a v mé představě.

Teď už je z něj hotová první filmová část.

A mám z toho radost.

Zároveň se ukazuje, že způsob postupného natáčení a zveřejňování může fungovat. Nemusím čekat, až bude celý příběh dokončený, abych mohl představit jeho začátek.

Mohu pokračovat v natáčení dalších scén, pracovat s dalšími herci a postupně skládat celý příběh.

Nevím ještě přesně, kolik částí nakonec vznikne. Jejich počet bude záviset především na samotném vyprávění.

A někde v tom všem čeká Marion.

Prozatím máme první část.

Sekvence samoty. 29 minut a 48 sekund.

A pokračujeme!

Antonín Deliš

Listopad 2026

Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem — nezávislý autorský mysteriózní film. První část Sekvence samoty má délku 29:48. Film je určen dospělým divákům (18+) a obsahuje explicitní sexualitu, nahotu a vulgární jazyk.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz