Hlavní obsah

Jako by nic. Aneb když se natáčení začne trochu vymykat

Foto: Antonín Deliš, web autora

Až přijde Marion, řekni, že tu nejsi - Jako by nic

Z natáčecího deníku filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem

Článek

Druhá část filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem dostala název Jako by nic a vyšla 11. listopadu. A když si vzpomenu na její natáčení, musím říct, že ten název docela sedí. Vždyť se během něj přihodilo několik věcí, se kterými jsem původně vůbec nepočítal.

Spadl stůl, rozbilo se nádobí, připálila se pizza a do toho vzniklo několik náhodných záběrů, které se nakonec staly součástí střihu.

A film pokračuje dál.

Jako by nic.

Ale od začátku.

Druhá část se měla podle původního rozdělení scénáře dostat podstatně dál. Počítal jsem s tím, že skončí až někde kolem jednatřicáté strany, kdy se Damian a Míďa poprvé navzájem zahlédnou.

Jenže při postupném natáčení jsem zjistil, že není potřeba držet se původního rozdělení za každou cenu. Scénář zůstává napsaný, příběh má svůj směr, ale jednotlivé epizody se dají poskládat také podle toho, jaký materiál postupně vzniká.

A druhá část si nakonec vystačila s podstatně menším úsekem scénáře.

Především díky návštěvě Dády.

Míďa má kamarádku. Zatím jenom v telefonu.

Nejdřív se ale podíváme k Míďovi.

V ateliéru pracuje na obraze, umývá štětce a telefonuje s Renatou. Je to jeho kamarádka, u které si zapomněl doklady.

Renata by byla ráda, kdyby si pro ně přišel. Jenže Míďa je unavený a nikam se mu nechce.

A tak se postupně dostanou k jejímu příteli, který má prošívanou bundu, vybral kdysi víno podle etikety s jelenem a živí se pojištěním.

Míďa nakonec nabídne, že ho Renata může přivést. Udělá rizoto, bude se zajímat o jeho práci a použije houby, před kterými ho matka varovala, že jsou možná jedovaté.

„Tak to se povezem všichni tři.“

To je jedna z věcí, které mě na Míďovi baví. Jeho rozhovory mohou být docela obyčejné, ale rozhodně nemusí být nudné.

Renata zůstává skrytou postavou. Její hlas jsem nakonec namluvil sám, takže vedle Damiana a Mídi přibyla ještě jedna hlasová role.

Natočit telefonát je samozřejmě trochu jiná záležitost než natáčet rozhovor dvou lidí, kteří sedí proti sobě. Na obrazovce je Míďa, zatímco Renata existuje pouze prostřednictvím hlasu.

A Míďa při tom nemusí jen sedět a držet telefon.

Pracuje, vymývá štětce, rozlije vodu na skleněný stůl a potom se vydá na zahrádku. Telefonát pokračuje, ale prostředí se změní.

To mi přišlo docela praktické. Jeden rozhovor může provázet několik různých činností, aniž by bylo potřeba vymýšlet další scénu.

Mimochodem – když Míďa převrhne vodu a zašpiní si skleněnou desku, Renata mu poradí, aby to prodal jako obraz.

„Akryl na skle za čtyřicet tisíc.“

Taková rada se malíři jistě hodí.

Jedna zahrádka a podivná konvice

Míďa se během telefonátu vydá ven.

Na zahrádce je smrk, spousta jehličí a šišek, a také pozůstatky rekonstrukce, která se tu před časem odehrála.

A vysoko ve smrku visí na kabelu podstavec od rychlovarné konvice.

To je věc, která se v příběhu prostě objeví.

Míďa na ni upozorní Renatu a pokračuje v rozhovoru. Mluví o muži, který u něj nedávno byl a měl celou noc studené nohy, o své únavě a o tom, že se mu vlastně nechce nic dělat.

„Já si tady sednu v zahrádce a prosím tě najdeš mě tu na jaře.“

Když člověk natáčí ve skutečném prostředí, má výhodu, že nemusí všechno vytvářet od začátku. Některé věci už tam jsou. Jiné lze využít podle toho, co se zrovna hodí.

A právě to mě při Marion baví.

Není potřeba stavět celý svět znovu, když už nějaký existuje.

Dáda, pizza a oslava

Druhou linii představuje návštěva Dády u Damiana.

Dádu hraje Drahoslava Rajtrová, moje kamarádka, která do příběhu vstupuje pod svým vlastním jménem.

Přichází s vánoční štolou, domácím chlebem, pizzou, sýrem, omáčkou a také svíčkami. Má se něco slavit, ačkoli Damian si zpočátku ani pořádně nepamatuje co.

A pak už se povídá.

O práci, o únavě, o Damianově ztrátě čichu a chuti. Dáda přinese také vonný olejíček za tisíc korun, který se jmenuje Odpuštění.

„Dádo, můžeš mi odpustit zadarmo.“

Takže oslava se rozbíhá docela dobře.

Při natáčení s Dádou ovšem nastalo něco, co bych asi nejlépe popsal jako šílenství. Tím nemyslím nic dramatického, ale jednoduše skutečnost, že se začaly dít věci, se kterými scénář tak docela nepočítal.

Neplánovaně spadl stůl.

Rozbilo se nádobí.

A nakonec se připálila pizza.

To všechno se během natáčení skutečně přihodilo.

A tak se z původně obyčejné návštěvy stala poněkud živější záležitost.

Když se Damian vrátí ze záchodu, najde Dádu u spadlého stolu a rozbitého nádobí.

Dáda se omlouvá.

„Já ti ani nevím. To bylo. To samo hele.“

A Damian na to:

„Já ti říkám, tady straší v tomhle domě.“

„Děs běs. Děs běs.“

Tohle mě na celé situaci baví. V příběhu, kde se objevuje muž s téměř totožnou tváří svého souseda, najednou dojde k docela obyčejné domácí nehodě.

A člověk si ani nemusí nic zvláštního vymýšlet.

Stačí natáčet.

Co se stane se scénářem, když se něco skutečně přihodí?

Tohle je pro mě na druhé části asi nejzajímavější.

Scénář je napsaný. Není to tak, že bych nevěděl, co má následovat, a čekal, co si při natáčení vymyslím.

Ale scénář přece neznamená, že se během natáčení nesmí stát vůbec nic dalšího.

Právě naopak.

Když se přihodí něco, co do situace zapadá, proč to nepoužít?

Pád stolu a rozbité nádobí se staly součástí návštěvy. Stejně jako připálená pizza, kterou nakonec Dáda navrhne odkrojit a sníst.

„Dádo, my jsme teda kuchaři.“

„Podívej, jak jsme to spálili.“

A skutečně se to nakonec nějak vyřeší.

Přitom se nemusí přepisovat celý film. Damian zůstává Damianem, Dáda Dádou a návštěva pokračuje.

Ostatně i v běžném životě se člověku přihodí spousta věcí, které si předem nenaplánoval.

A málokdy se kvůli nim zastaví celý den.

Vánoce uprostřed listopadu

Při návštěvě Dády hraje z reproduktoru Google Mini také hudba z alba Christmas a Hamburger.

To je další z věcí, které se do Marion dostaly z mé vlastní tvorby.

Vedle psaní a natáčení se věnuji také hudbě, takže mám k dispozici vlastní skladby, které mohu ve filmu použít.

A protože Dáda přinesla vánoční štolu a další dobroty, docela se ta hudba k celé návštěvě hodila.

Přitom se ještě žádné Vánoce nekonají.

Ale štola už je na stole.

Tedy – alespoň dokud stůl stojí.

Záběry, které vznikly omylem

Při natáčení druhé části se mi přihodila ještě jedna zajímavá věc.

Na telefonu vzniklo několik velmi krátkých, přibližně vteřinových záběrů, které jsem původně vůbec neměl v úmyslu natočit.

Prostě se nahrály omylem.

A když jsem potom materiál procházel při střihu, napadlo mě je použít.

Ne jako samostatné scény. Spíš jako krátká obrazová přerušení.

Do výsledného střihu jsem tak vložil několik nečekaných prostřihů, rozostření a obrazových záblesků. Objevuje se mezi nimi také spící Míďa.

Připomíná mi to trochu starou videopásku.

Pamatuješ, jak se při přehrávání někdy objevil kousek jiného záznamu? Jak obraz na okamžik přeskočil, něco probliklo a člověk ani pořádně nevěděl, co právě viděl?

Přibližně takový dojem jsem měl na mysli.

A přišlo mi zajímavé, že materiál, který vznikl úplně náhodou, může dostat ve střihu vlastní místo.

Ono je to vlastně docela jednoduché. Vteřinový záběr, který by člověk normálně smazal, se vloží mezi dvě jiné scény a najednou tam působí úplně jinak.

Nemusí nic vysvětlovat.

Nemusí to být ani vzpomínka.

Prostě tam na okamžik je.

A pak zase zmizí.

Tak vznikla část obrazových prostřihů ve druhé epizodě. Žádná velká technická záležitost. Jen práce s tím, co se na telefonu nahrálo.

Dáda odjíždí

Po návštěvě se Dáda s Damianem vydají ven.

Jdou na benzínku pro cigarety, povídají si a pokračují ulicemi Hloubětína.

A právě při jejich společné cestě vznikne jeden docela zvláštní rozhovor.

Dáda se pokouší Damianovi vysvětlit pocit, který člověk může mít, když jde večer sám městem. Jako by ty prázdné chodníky a celý prostor na chvíli patřily jen jemu.

Damian tomu ovšem nerozumí.

A tak se oba snaží vysvětlit něco, co se jim nakonec vlastně vysvětlit nepodaří.

„Já si teď říkám, jak se dlouho známe vlastně, že ti vůbec nerozumím.“

To je, myslím, docela pěkný výsledek takového rozhovoru.

Pak přijde řeč na to, kdy si Damian najde chlapa.

Neví.

„V kartách to dneska nebylo.“

Ani v horoskopu.

A tak se oba nakonec rozloučí u tramvaje.

Dáda odjíždí domů.

Tím pro mě návštěva získala také svůj přirozený konec. Začala příchodem, pokračovala oslavou, jídlem, nehodami a společnou cestou ven.

A skončila rozloučením.

Proč jsem druhou část zkrátil

Původní rozdělení scénáře počítalo s tím, že druhý díl skončí podstatně později.

Jenže když jsem měl natočenou návštěvu Dády, telefonát s Renatou a další materiál, začal jsem přemýšlet, jestli je skutečně potřeba pokračovat až k původně zamýšlenému místu.

Ukázalo se, že není.

Druhá epizoda už měla svůj začátek i konec.

Míďa strávil čas v ateliéru a na zahrádce, Damian s Dádou doma a potom venku. Oba příběhy se odehrávají vedle sebe, ale nijak zvlášť se neprotínají.

Každý na jiné koleji.

A tak jsem se rozhodl uzavřít druhou část právě rozloučením Dády s Damianem.

Původně plánované setkání pohledů Damiana a Mídi tím z příběhu nezmizelo. Jen dostalo místo v pozdější části.

Tohle je ostatně jeden z důvodů, proč mi postupné zpracování Marion vyhovuje.

Jako by nic

Název druhé části jsem nakonec zvolil právě Jako by nic.

Míďa se vrátí ze zahrádky, Damian se rozloučí s Dádou a život pokračuje.

Přitom se mezitím stihlo rozbít nádobí, spadnout stůl, připálit jídlo a na chvíli se v obraze objevit záběry, které tam původně ani neměly být.

A navzdory tomu všemu se vlastně nic zásadního nestalo.

To se mi na názvu líbí.

Zvlášť když si uvědomím, že původně měla druhá část pokračovat úplně jinam.

Ve výsledku se z ní stala samostatná epizoda, ve které se objevily dvě ženské postavy, několik dalších míst, nové situace a také pár neplánovaných událostí z natáčení.

Renata zůstává skrytá za telefonním hlasem.

Dáda odjíždí tramvají.

A Míďa s Damianem si dál žijí každý po svém.

Další část dostala název Převrácené nebe.

Ale o tom zase příště.

Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem

Část druhá: Jako by nic
Zveřejněno: 11. listopadu 2026

Účinkují:
Antonín Deliš – Damian Čech / Milan „Míďa“ Falk / hlas Renaty
Drahoslava Rajtrová – Dáda

Scénář, režie, kamera a střih: Antonín Deliš

Film na Vidrenu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz