Článek
Třetí část filmu Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem dostala název Převrácené nebe a na Vidrenu se objevila 14. listopadu. A zatímco v předchozí části se převážně telefonovalo, povídalo, jedlo a rozbíjelo nádobí, tentokrát jsem se rozhodl trochu víc podívat také ven.
Přesněji do Hloubětína.
Ono by se mohlo zdát, že když se film odehrává v jednom domě, není potřeba příliš ukazovat jeho okolí. Jenže já mám Hloubětín rád a přijde mi zajímavé, kolik různých podob může mít jedno místo.
A tak jsem vzal telefon a vydal se natáčet.
Vznikla úvodní sekvence, ve které se objevují auta, doprava, benzínka, myčka a také jeden obrovský vrták. A když říkám obrovský, myslím opravdu obrovský.
To se přece nevidí každý den!
Do třetí části jsem chtěl dostat prostředí, ve kterém Damian s Míďou žijí. Nejen jejich byty, chodbu a zahrádku, ale také město kolem nich.
A současně pokračovat v jejich příběhu.
Hloubětín trochu jinak
Když člověk prochází místy, která dobře zná, občas už si ani nevšímá toho, co všechno se kolem něj děje.
Auta jezdí, lidé někam spěchají, na benzínce se tankuje, v myčce se myjí automobily a někde se něco staví.
Docela obyčejný provoz.
Jenže když se na takové místo podíváš přes kameru, začneš si všímat věcí, které bys možná normálně přešel. Způsobu, jakým se pohybují stroje, světla, doprava, nebo toho, co se vlastně odehrává na staveništi.
A právě tak vznikaly záběry pro úvod třetí části.
Nechtěl jsem z Hloubětína dělat něco, čím není. Žádné opuštěné město, ve kterém se zastavil čas, žádnou filmovou kulisu plnou mlhy.
Hloubětín je živý.
Někdy docela hlučný.
A také trochu nepořádný, když se zrovna někde staví.
To všechno k němu patří.
Ostatně už v předchozí části se Míďa na zahrádce rozčiloval kvůli rekonstrukci, která mu tam všechno rozhrabala. A teď se kamera dostává také do ulic, mezi auta a stroje.
Jeden vrták se nakonec stal natolik výraznou součástí úvodní sekvence, že jsem si říkal, jak je vlastně příjemné, když člověk nemusí nic takového vymýšlet.
Prostě to tam je.
Stačí si toho všimnout.
Il cielo capovolto
Název třetí části vznikl podle italské písně Il cielo capovolto, tedy Převrácené nebe.
To je další ze skladeb, které patří k hudebnímu světu Marion.
V této části ji poslouchá Míďa.
Sedí u počítače, zpívá si, prohlíží obrazy a tráví čas ve svém ateliéru. A protože je malíř, obklopuje ho všechno, co už jsme mohli zahlédnout dříve. Plátna, barvy, pracovní stůl a jeho vlastní obrazy.
Míďa je ovšem stále unavenější.
V předchozích částech už o své únavě několikrát mluvil. Tentokrát ji také uvidíme víc jako vyčerpání.
Písničku není potřeba pouštět jen jako doprovod záběrů. Míďa ji může poslouchat na počítači, zpívat si s ní, tančit a trochu se tak jako natáčet.
A taky se může na chvíli zastavit.
Il cielo capovolto.
Převrácené nebe.
Mně se ten název hodil nejen k samotné písni, ale také k celé třetí části.
A tak bylo rozhodnuto.
Míďa a jeho obrazy
Při natáčení Míďových scén vznikly také záběry, které mají svoje místo v dalším pokračování.
Míďa prožívá něco, co se v jeho příběhu teprve stane, ačkoli o tom sám ještě neví.
Právě tyhle krátké obrazy mě zajímaly pro další práci se střihem. Některé záběry totiž nemusí mít význam jen na jednom místě filmu. Mohou se objevit znovu, v jiných souvislostech, a člověk je potom vnímá trochu jinak.
To už jsem si ostatně vyzkoušel ve druhé části, kde se objevovaly krátké obrazové záblesky připomínající starou videopásku.
Tentokrát jsem měl k dispozici materiál, který vznikal s konkrétním využitím v dalším pokračování.
A to je docela zajímavá možnost.
Natočit záběr, o kterém vím, že ho později znovu použiji, ale zatím ho nechat existovat jen jako krátký okamžik.
Nemusí se k němu nic vysvětlovat.
A také není nutné, aby divák věděl, co všechno se teprve chystá.
Míďa zatím žije ve svém ateliéru, prohlíží si obrazy a zpívá italskou píseň.
Damian, Filip a přehlídka ptáků
Zatímco Míďa tráví čas mezi obrazy, Damian má docela jiné zaměstnání.
Telefonuje s Filipem.
A současně si prohlíží Grindr.
V této části se objeví opravdu hodně ptáků. Mužských penisů, abych byl přesný. Některé jsou součástí profilových fotografií, jiné přicházejí prostřednictvím zpráv. Jeden obrázek střídá druhý.
A tady jsem při střihu začal přemýšlet nad tím, jak rozdílně může taková věc ve filmu působit.
Je totiž rozdíl mezi tím, když Damian na svém telefonu vidí fotografii penisu, ale divák ji nevidí.
Když divák pouze ví, na co se Damian dívá.
A když se fotografie objeví přímo v obraze filmu a my můžeme sledovat, jak Damian prstem přejíždí po skle a prohlíží si jednu za druhou.
To už je docela jiná situace.
V prvním případě stačí Damianovo jednání. Ve druhém máme informaci o tom, co ho zaměstnává. Ale ve třetím případě se díváme na totéž co on.
A těch obrázků rozhodně není málo.
Právě tato různá míra explicitnosti mě při skládání třetí části zajímala. Nemusím pokaždé ukazovat všechno. Ale když už se rozhodnu fotografii ukázat, proč bych ji měl nějak cudně schovávat?
Vždyť je to součást Damianova života.
A koneckonců i podoba toho, jak se dnes lidé na podobných seznamkách prezentují.
Takže ano, ve třetím díle je ptáků opravdu požehnaně.
A nemám potřebu se za ně omlouvat.
Jeden obrázek navíc
Vedle samotných fotografií jsem připravil také několik fiktivních grindrových konverzací.
Kdo Grindr zná, nejspíš ví, že někdy stačí dvě tři zprávy a člověk má o zábavu postaráno.
A někdy ani to ne.
Chtěl jsem, aby se tam objevila také trocha absurdity. Protože podobné seznamky umějí být nejen sexuálně explicitní, ale také docela směšné.
Jeden z obrázků ovšem dostane trochu větší prostor.
Vznikne kolem něj malý vtip.
Divák se může zasmát a dál tomu nepřikládat žádnou důležitost.
Jenže to, co se v této části tváří jako nevinná legrace, bude mít v dalším díle nepříjemnou dohru.
A víc bych zatím neprozrazoval.
Právě se mi líbí, že při prvním sledování nemusí člověka vůbec napadnout, že by se k něčemu takovému měl příběh ještě vracet.
Některé věci zkrátka vypadají docela obyčejně - nebo možná perverzně obyčejně…
Dokud se nestane něco dalšího.
Filip má telefonát. Damian má Grindr.
Na celé scéně je přitom ještě jedna věc.
Filip stojí o Damianovu pozornost.
Telefonují spolu a rozhovor má také sexuální obsah. Jenže Damian při tom sleduje další muže na Grindru.
A tak se vlastně odehrává několik věcí současně.
Filip s Damianem mluví.
Damian odpovídá.
A mezi tím prstem přejíždí po displeji a prohlíží si další a další penisy.
To samo o sobě stačí.
Není potřeba vysvětlovat, proč to Damian dělá nebo co přesně k Filipovi cítí. Film ukazuje jeho jednání a divák si může udělat obrázek sám.
Mně přišlo zajímavé už to, že lze takovou scénu poskládat z několika jednoduchých částí.
Telefonický rozhovor, Damianovo jednání a fotografie, které se objevují na obrazovce.
A přitom nemusí být Filip fyzicky přítomný.
Koneckonců už v předchozích dílech se odehrávaly rozhovory s lidmi, které jsme přímo neviděli. Tentokrát ovšem dostává mnohem větší prostor samotný displej.
A to, co je na něm.
Obrazy, obrázky a další obrazy
Při skládání třetí části mě začalo zajímat také to, kolik různých obrazů se v ní vlastně objevuje.
Míďa maluje skutečné obrazy na plátno.
Damian si prohlíží fotografie penisů na telefonu.
A do toho vzniká filmový obraz, ve kterém sledujeme oba muže.
Docela pěkná sestava, viď?
Míďovy obrazy mají svoje místo v ateliéru.
Damianovy obrázky existují na displeji. Objeví se, zmizí a za chvíli je může vystřídat něco úplně jiného.
Při střihu jsem tak mohl spojovat dva rozdílné světy, aniž by spolu jejich obyvatelé museli mluvit.
A vedle toho Hloubětín.
Auta, benzínka, myčka, stavební stroje.
Město, ve kterém se oba pohybují, ale které má také svůj vlastní život.
Ostatně už samotný film vzniká na telefonu.
Takže zatímco Damian na svém displeji prohlíží nahé muže, já na jiném displeji sleduji Damiana.
To už je skoro k zamyšlení!
Střih až do noci
Třetí část jsem dokončoval 13. listopadu.
Odpoledne a večer se stříhalo, doplňoval se materiál a upravovaly jednotlivé scény. V tu dobu už jsem měl za sebou dvě zveřejněné epizody a postupně si zvykal na to, že práce nekončí posledním záběrem.
Ještě je potřeba všechno sestříhat, zkontrolovat, připravit výsledné video a potom ho dostat na Vidreno.
A samozřejmě nezapomenout na titulky a další věci, které k publikování patří.
Nakonec jsem se dostal až za půlnoc.
14. listopadu v 00:49 jsem zadal export třetí části.
To je docela pěkný čas na dokončení práce, že ano?
Ale tak to někdy bývá. Člověk si řekne, že už dodělá jen jednu scénu, upraví jeden přechod, podívá se ještě na jeden záběr – a najednou je další den.
Naštěstí jsem si práci mohl rozdělit podle svých možností. Právě proto Marion vzniká po jednotlivých částech.
Původně jsem chtěl natočit film. A nakonec se ukázalo, že mi víc vyhovuje dokončovat postupně jednotlivé úseky, ze kterých vznikl takový malý seriál.
Třetí část byla dalším krokem.
A brzy po exportu už byla také zveřejněná.
Převrácené nebe
Když se dnes ohlížím za třetím dílem, vybavují se mi především tři věci.
Hloubětín, který jsem si natočil při svých cestách po okolí.
Míďa v ateliéru, který poslouchá italskou píseň, prohlíží si obrazy a bojuje s únavou.
A Damian, který má na telefonu Filipa, zatímco mu před očima ubíhá jeden pták za druhým.
Každý má úplně jiné starosti.
A přitom se jejich příběhy pořád odehrávají jen několik kroků od sebe.
Třetí část mi také umožnila vyzkoušet několik věcí, které mě při střihu zajímají. Krátké záběry, které mají své další využití. Fotografie a zprávy vložené do natočeného materiálu. Hudbu, která je přímo součástí Míďova dne. A také úvodní sekvenci města, ve kterém se celý příběh odehrává.
To všechno se dá dělat s telefonem, počítačem a trochou trpělivosti.
Někdy možná s větší trpělivostí, než bych si přál.
Ale výsledek mě těší.
A hlavně mě baví pokračovat.
Čtvrtá část dostala název Narodí se princ a uzavírá první sezónu Marion.
A jak už jsem naznačil, jeden z těch zdánlivě nevinných obrázků se ještě připomene.
Ale o tom zase příště.
Až přijde Marion, řekni, že tu nejsem
Část třetí: Převrácené nebe
Zveřejněno: 14. listopadu 2026
Scénář, režie, kamera, střih a hlavní dvojrole: Antonín Deliš
Film je na Vidrenu.





