Článek
Jak jsem byl chvíli poradce premiéra
Tohle byl pro mou osobu naprostý šok. Přišel mi dopis přímo od premiéra. Opravdu nevím, co ho to napadlo a jak přišel právě na mě. V dopise stálo, že rozšiřuje svůj poradní tým a že si hledá neotřelé rádce, kteří mu budou nejen pochlebovat v rámci jeho pekáren, ale budou k němu i kritičtí.
V poslední době sleduje moji práci a myslí, že jsem pro něco takového správný typ. Dokážu prý podkuřovat, zvlášť když pálím listí na zahradě, což se nesmí, a to mu velice imponuje.
On prý má rád, když se odehrávají věci, které jsou na hraně zákonů. Na druhou stranu mu určitě řeknu i věci, které vylepší jeho obraz u veřejnosti.
„Vzhledem k úspěchu v senátních a komunálních volbách potřebuji vylepšit svůj profil, abych byl příště ještě úspěšnější. S pozdravem Agrofertu zdar premiér republiky,“ stálo v závěru dopisu.
Co jsem měl dělat, vybral jsem si vhodnou teplákovou soupravu a vydal se do Čapího hnízda. Během jízdy jsem pečlivě studoval, v čem by se měl předseda vlády a nejsilnější strany zlepšit.
Přijel jsem na místo a tam už sedělo sedmnáct dalších poradců z lidu, většina se kolem sebe rozhlížela ustrašeně nevěda, jak jejich angažmá dopadne, zda v kárném táboře či při práci v podnicích Agrofertu.
Pak přišel náš nový zaměstnavatel a pravil, že si klidně poslechne i kritické názory na svoji osobu a rozhlédl se po přítomných tak, že jich několik odběhlo na toaletu a zbytek se přikrčil k podlaze. Ne tak já. Odvážně jsem se přihlásil i za cenu toho, že na nový rok nedostanu příplatek k důchodu.
„Pane, často vás sleduji při tiskových konferencích a myslím si, že právě tam by byl prostor pro zlepšení,“ pravil jsem a v sále to zahučelo ještě víc jak v úle a personál v rozčilení přestal obsluhovat a kuchaři připálili jíšku.
Předsedající se na mě podíval pronikavým pohledem a já pokračoval: „Vidíte, ani ten pronikavý pohled vám nejde. A většinou tam stojíte jak opičák, měl byste se podívat na vystoupení vašeho předchůdce Fialy a vzít si z něj příklad.“
Za předsednickým stolem se ozvalo skřípání zubů, že to bylo slyšet až v Praze v sídle Milionu chvilek pro demokracii.
„Co tam máš dál, chlapečku,“ přešel muž za pultem k tykání a já, když se dám do boje, neustupuji pamětliv si husitského období.
„Dalším takovým rysem, řekněme neblahým rysem, jsou vaše pohyby na hudebních festivalech. Vždyť tam poskakujete jako šimpanz, měl byste se přihlásit do Star Dance,“ navrhl jsem.
„Do České televize, mého nepřítele číslo jedna?“ zahřměl onen muž.
„Dále bych vám doporučil zhlédnout film Světáci a podívat se na vybrané chování třech fasádníků,“ mínil jsem.
Když předsedu vlády omyli studenou vodou, ukázal na mě prstem: „Vy mě chcete srovnávat s nějakými zedníky? Nechcete nakonec, abych na své funkce rezignoval?“ zvolal onen muž rozčileně.
„To by bylo nejlepší,“ uklouzlo mi a od té chvíle pobírám poloviční důchod, nemám nárok na žádné sociální dávky a žiju v jeskyni poblíž hory Blaník a netrpělivě vyhlížím, kdy se rytíři probudí.
