Článek
Nová cesta SPD
Hnutí Svoboda a přímá demokracie stojí před milníkem, který může rozhodnout o jeho budoucnosti. Na zasedání vrcholných představitelů se diskutovalo, co děla hnutí špatně, že tak pohořelo v komunálních i senátních volbách.
Z řad členů nespjatých s pražským vedením soustředěných zejména ve vládě a poslanecké sněmovně se objevovaly připomínky, že se SPD zcela odklonila od svého názvu.
„Jaká svoboda, když všechno musíme konzultovat s nejsilnějším hnutím a pidistranou? Ty z nás vysávají naše myšlenky a vůbec nás neberou v potaz. To radši svobodná opozice,“ hřímal jeden z řečníků na utajeném jednání, že kterého, jak je obvykle, unikla nahrávka.
Předseda strany se ošíval. Už si zvykl na vedoucí roli v parlamentu a náhlý pád do suterénu opozice se mu pranic nelíbil. Jeho stanovisko podporovali ministři i poslanci, čtyři roky zajištěného postavení je přece jen víc než nějaká svoboda.
„A co ta přímá demokracie? Kam jsme s ní postoupili? Všechny zákony, všechny změny musí procházet prvním čtením, druhým čtením, třetím čtením, čtvrtým čtení, a kdoví kolika ještě čteními. Má toto něco s přímou demokracií? Jsme hnutí, které má společně s partnery v parlamentu většinu, tak proč takové opičky?“ hřímal další řečník.
Předseda se mu snažil vysvětlit, že je to běžný postup, ale tím si jenom naběhl.
„Tak to zrušme,“ volal onen řečník a předseda mu oponoval, že na to musí být víc hlasů než jenom většina v parlamentu. „Tak to zrušme,“ křičel opět onen muž do rozbouřeného sálu.
„Zrušme všechno, co nám stojí v cestě ke skutečné svobodě a přímá demokracii. A kdo nepůjde s námi a půjde proti nám, toho smeteme z cesty. Již náš předchůdce Žižka přece pravil, nepřítel se nelekejme, a na množství nehleďme. V době, kdy můžeme v republice vyhlásit diktát, a přinutit k tomu Ano skrze premiéra, tak tady hledíme na pravidla? To je zpátečnické,“ nedal se onen řečník a sklidil bouřlivý potlesk členů, kteří neměli žádnou funkci a tudíž nicotné příjmy v hierarchii hnutí.
Vedení v této chvíli tajné jednání přerušilo a skrylo se v ulicích Prahy a pod rouškou tmy opouštělo jednání. Nedozvědělo se, že rozvášnění členové si dali za cíl někde mezi Žatcem a Litoměřicemi vybudovat město, které bude jen svobodné a plné přímé demokracie.
„Kupředu pravá, zpátky ni krok,“ ozývá se ze všech stran hnutí Svoboda a přímé demokracie a novináři jen kroutí hlavami a přemýšlí, co jim přinese zítřek a zda i oni nebudou novou vizí zcela pohlceni. Tak blaničtí rytíři, kdepak jste.
