Článek
Agáta jako terč: proč nás baví sledovat cizí bolest?
Stačí otevřít titulní stránky bulváru a najdeme tam Agátu Hanychovou. Každý její krok je sledován, rozebírán a mnohdy i zesměšňován. Jako by lidé čekali, kdy zase upadne, kdy vybuchne, kdy se pohádá. Jako by bolest a zranitelnost jednoho člověka byla veřejným majetkem, se kterým si může kdokoli dělat, co chce.
Jenže za těmi titulky, které se čtou s kávou a ironickým úsměvem, je pořád žena. Žena, která vstává nevyspalá, protože její děti mají zdravotní problémy. Žena, která se pere se svými vztahy a dělá chyby, jako každý jiný. Žena, která je pod neustálým tlakem, protože její soukromí nikdy opravdu soukromé nebylo.
Když se z nemocného dítěte stává titulek
Nedávno Agáta přiznala, že její nejmladší dcera měla potíže s dýcháním. Lékaři mluvili o nízké saturaci, ona o strachu, který by ochromil každého rodiče. Média z toho však udělala další „příběh o zhroucené Agátě“, jako by se nejednalo o skutečnou bolest a nejistotu.
Kolik rodičů by si v takové chvíli přálo klid, podporu a anonymitu? Ale Agáta? Ta si musela číst komentáře, že „si za to může sama, protože chtěla být slavná“.
Bitky, soudy a titulky: všechno pro kliky
Když se do médií dostala zpráva o potyčce mezi jejím současným partnerem Mirkem Dopitou a expartnerem Jaromírem Soukupem, byla to senzace. Titulky křičely o bitce, o soudu, o hádkách. Veřejnost se bavila, hodnotila, smála.
Jenže málokdo si položil otázku: jak asi bylo dětem, které se staly středobodem sporu? Jak se cítí matka, když sleduje, že místo klidného dětství se její rodina stává veřejným divadlem?
„Kudla do zad“ aneb zrada, kterou zná každý
Na sociálních sítích Agáta napsala kryptickou zprávu o „kudle do zad“. Média okamžitě spekulovala, kdo ji zradil, kdo jí ublížil, kdo stojí na druhé straně barikády. Pro čtenáře je to jen drb, pro ni ale emoce, které zná každý: bolest z toho, když blízký člověk selže.
A kdo z nás nezažil, že mu někdo ublížil? Rozdíl je jen v tom, že naše příběhy nejsou vysílány na veřejnosti k posouzení, lajkování a výsměchu.
Agáta jako symbol – a naše zrcadlo
Ano, Agáta Hanychová provokuje. Sdílí víc, než by musela. Sama kráčí vstříc pozornosti, která ji pak dusí. Její popularita není náhoda. Ale to neznamená, že si zaslouží, aby se celá společnost vyžívala v jejích pádech.
Její život je spíše zrcadlem nás samotných. Jak rádi se díváme na cizí bolest, abychom nemuseli řešit tu vlastní. Jak snadno ukazujeme prstem a zapomínáme, že za těmi fotkami a výroky je člověk z masa a kostí.
A co kdybychom si to zkusili vyměnit?
Představte si, že by každá vaše hádka s partnerem skončila na titulní stránce. Že by někdo veřejně hodnotil, jak vychováváte své děti. Že by vaše slova na sociálních sítích byla trhavinou pro desítky článků. Jak dlouho byste vydrželi?
To, co dnes odsuzujeme u Agáty, bychom zítra sami nezvládli. Rozdíl je jen v tom, že naše životy nikoho tolik nezajímají.
Agáta je taky jen člověk
Možná se vám nelíbí, jak se chová. Možná nechápete její rozhodnutí. Možná ji dokonce nemáte rádi. Ale pod všemi těmi titulky, fotkami a kauzami je pořád jen žena, která se snaží zvládnout život. A možná právě v tom je nejpodobnější každému z nás.
Příště, až uvidíte její jméno v bulvárním titulku, zkuste se neptat: „Co zase provedla?“ ale spíš: „Jak bych to zvládl já?“ Protože odpověď možná není vůbec příjemná.
