Ideální věkový rozdíl mezi partnery podle odborníků

Na první pohled se zdá, že věk je jen číslo. Věta, kterou s oblibou opakujeme, když chceme obhájit vztahy, v nichž jeden z partnerů prošel už několika životními dekádami, zatímco druhý teprve vstupuje do dospělosti. Ale za tímto číslem se skrývá příběh. Příběh zkušeností, priorit, energie, i hormonálních rytmů. Vztah je totiž víc než součet dvou lidí — je to setkání dvou časů, které nemusí běžet stejným tempem.

V jednom malém bytě v Brně se každé ráno potkávají Markéta a Petr. Dělí je dvanáct let. Když se poznali, bylo jí dvacet čtyři a on právě procházel krizí po rozvodu. „Zpočátku to bylo jako z filmu,“ směje se Markéta. „Připadal mi zralý, jistý, vtipný. Všechno, co jsem v klucích mého věku nenašla.“ Po osmi letech vztahu však přiznává, že rozdíl cítí jinak než dřív. „On už má chuť na klid, já ještě chci objevovat. Ale pořád se to učíme vyvažovat.“

Jejich příběh není výjimkou. Věkový rozdíl je často viditelný právě tehdy, když se mění životní fáze — když jeden partner stojí na prahu nových začátků a druhý už si je dávno prošel.

Z výzkumů napříč světem se ukazuje, že „ideální“ věkový rozdíl je překvapivě malý. Analýza dat z více než dvaceti zemí, kterou publikoval tým z University of Colorado, naznačuje, že nejspokojenější páry dělí zhruba jeden až tři roky. Čím větší rozdíl, tím prudší je pokles dlouhodobé spokojenosti i stability.

Australská studie HILDA, sledující tisíce párů, zjistila, že po šesti letech manželství mají páry s věkovým rozdílem nad deset let až o třetinu nižší pravděpodobnost, že budou se vztahem stále spokojeny. Jinými slovy, velký věkový rozdíl sice může přinést fascinující začátky — zralost, jistotu, přitažlivost zkušeností — ale v dlouhodobé perspektivě se často promění v nerovnováhu očekávání.

Psychologové přitom varují před jednoduchými závěry. „Věk sám o sobě neurčuje kvalitu vztahu. Je to jen jeden z mnoha faktorů,“ vysvětluje americká psycholožka Terri Orbuchová, autorka dlouhodobé studie o manželství. „To, co se za číslem skrývá, jsou hodnoty, cíle, životní rytmus a zkušenosti. Pokud jsou tyto prvky sladěné, může být vztah stabilní i při velkém rozdílu.“

V evoluční psychologii se po desetiletí zkoumá, proč lidé přirozeně inklinují k určitému věkovému rozpětí. Muži často volí mladší partnerky — podle evolučních teorií kvůli biologickému potenciálu reprodukce. Ženy naopak dávají přednost starším mužům, kteří signalizují stabilitu, zdroje a zkušenost.

To ovšem platilo především v dobách, kdy přežití rodiny záviselo na ochraně a obživě. V moderní společnosti se tato rovnice rozvolnila. Dnešní ženy jsou finančně i profesně soběstačné, a tak se mění i vnitřní algoritmus přitažlivosti. Výzkum publikovaný v časopise Evolutionary Psychology ukázal, že zatímco muži stále preferují ženy o dva až tři roky mladší, ženy v posledních desetiletích zvyšují toleranci k mladším partnerům — rozdíl do pěti let už nevyvolává žádné stigma.

Tento posun potvrzuje i narůstající počet vztahů, v nichž je žena starší. Britská studie z roku 2023 zjistila, že v každém desátém novém páru je žena o více než pět let starší než muž. Takové páry často popisují vztah jako rovnocennější a emocionálně otevřenější. Mužští partneři v nich prý častěji zmiňují obdiv a respekt než soutěžení.

Z psychologického hlediska věkový rozdíl ovlivňuje, jak partneři vnímají čas, plánují budoucnost a řeší konflikty. Mladší partner může do vztahu vnést energii, objevnost a chuť riskovat, zatímco starší přináší stabilitu a životní nadhled. Tyto síly mohou tvořit harmonii, nebo se mohou střetnout.

Americký psycholog Seth Meyers popisuje, že klíčem k úspěchu věkově rozdílných vztahů je „synchronizace životních rytmů“. Nejde o kalendářní roky, ale o schopnost prožívat svět podobným tempem. Pokud se jeden partner právě soustředí na kariéru a druhý už plánuje klidnější fázi života, vzniká napětí.

Markéta a Petr, náš brněnský pár, to popisují přesně: „On má rád večery doma, já chci cestovat. Když jsem měla třicet, zjistila jsem, že už jsme každý v jiném období.“ Přesto dodává: „Ale naučili jsme se naslouchat. Nechtít po sobě všechno stejně, jen se potkat někde uprostřed.“

Podle dat z Psychology Today je průměrný věkový rozdíl u heterosexuálních párů přibližně tři roky, přičemž muži bývají častěji starší. Studie z Journal of Population Economics zase naznačuje, že s rostoucím rozdílem věku se zvyšuje i riziko rozchodu, zejména v prvních deseti letech vztahu.

Zajímavým fenoménem jsou však páry, kde je žena starší. Tyto vztahy vykazují vyšší úroveň spokojenosti i otevřenosti v komunikaci — pravděpodobně proto, že jsou založeny na vědomém rozhodnutí vzdorovat společenským stereotypům. Jinak řečeno: kdo si dovolí být „jiný“, bývá paradoxně upřímnější k sobě i k partnerovi.

Ne všechny studie jsou ale jednotné. Například výzkum dánského týmu vedeného Svenem Drefahlem ukázal, že pro muže je mladší partnerka spojena s vyšší pravděpodobností delšího života, zatímco u žen je vztah se starším mužem statisticky spíše opačný. V reálném životě to ovšem není o biologii, ale o dynamice péče a podpory: kdo koho inspiruje, kdo koho unavuje, kdo koho táhne vpřed.

Věk má v různých kulturách odlišnou symboliku. V Japonsku se tradičně cení harmonie věku — ideálem je pár, který si je blízký nejen duchem, ale i kalendářem. Naproti tomu ve Francii jsou vztahy se znatelným rozdílem věku považovány za známku osobní svobody a nonkonformity.

Stačí si vzpomenout na příběh francouzského prezidenta Emmanuela Macrona a jeho o 24 let starší manželky Brigitte. Jejich vztah bývá často citován jako důkaz, že zralost a mládí se mohou doplňovat i v prostředí pod neustálým dohledem veřejnosti. V rozvojových zemích však stále převládá model, kdy je muž výrazně starší — odráží se zde ekonomické i sociální faktory.

To vše naznačuje, že ideální věkový rozdíl není univerzální veličinou, ale spíše kulturním kompromisem.

„Čas je elastický,“ říká psycholožka Orbuchová. „V lásce se může natáhnout nebo smrštit podle toho, jak ho partneři společně prožívají.“ Věkový rozdíl tedy nemusí být hrozbou, pokud se oba partneři potkají v tom, co nazýváme životní zralostí — schopností přijímat, neporovnávat, růst společně.

Příkladem je příběh Ivy a Tobiase. Dělí je sedmnáct let. Poznali se při dobrovolnické práci v Tanzanii. Ona, tehdy čtyřicetiletá lékařka, on čerstvý absolvent univerzity. „Lidé se nás často ptali, jestli to myslíme vážně,“ vzpomíná Iva. „Ale nás prostě spojilo stejné tempo života. Oba jsme chtěli pomáhat, cestovat, učit se. To, že jsme každý jinde na časové ose, nehrálo roli.“ Dnes spolu žijí už deset let a říkají, že věk je pro ně jen kulisa.

Podle teorie sociálního směňování hodnotí lidé vztahy na základě rovnováhy přínosů a nákladů. V tomto smyslu může věkový rozdíl představovat „nerovnováhu kapitálu“ – jeden partner nabízí zkušenost a jistotu, druhý vitalitu a perspektivu. Pokud však oba cítí, že přínosy jsou oboustranné, věkový rozdíl přestává hrát roli.

Psychologové také připomínají tzv. princip podobnosti – čím více mají partneři společného, tím silnější je jejich pouto. Věk ovlivňuje nejen zájmy, ale i jazyk, humor, způsob řešení problémů. Velký věkový rozdíl může tuto podobnost komplikovat, ale zároveň otevřít nové obzory.

Když se na všechny výzkumy podíváme z výšky, ukazuje se jednoduchý vzorec: čím menší věkový rozdíl, tím větší statistická pravděpodobnost dlouhodobé spokojenosti. Ale zároveň – čím větší odvaha a zralost obou partnerů, tím menší význam má samo číslo.

Láska není matematika. Neřídí se grafy, ale rytmem srdce a odvahou vidět svět očima toho druhého. Ideální věkový rozdíl možná existuje – ale ne mezi roky narození. Spíš v tom, jak se dva lidé potkají v čase, který jim právě patří. A pokud si partneři rozumí a umí si navzájem vyhovět, je velký předpoklad, že jim to bude fungovat i v posteli.