Láska? Až budu chtít trpět, zlomím si nohu

Mnoho lidí po špatných zkušenostech vnímá lásku jako utrpení a tak se jí raději vyhýbá. ,,Až budu chtít zase trpět, zlomím si nohu, nepotřebuji si lámat srdce." Kolikrát jsme podobné věty slyšeli od přátel nebo sami v duchu pronesli. Láska má pověst nebezpečné hry, kde výhra může být závratná, ale porážka bolí jako nic jiného. A právě proto se jí mnozí vyhýbají. V jejich očích je to zbytečný luxus, který přináší víc trápení než radosti.

Lidé často říkají, že bez lásky se dá žít. A v jistém smyslu mají pravdu. Člověk může mít práci, koníčky, peníze, přátele – a přesto nikdy nevkročit do vážného vztahu. Může dokonce tvrdit, že mu to vyhovuje. Jenže za tímto odmítnutím se obvykle skrývá mnohem víc než pouhá „nezávislost“.

Nejde vždy o lenost či cynismus. Velmi často je důvodem špatný vzor v rodině. Dítě, které vyrůstá mezi rodiči, kteří se neustále hádají, ponižují nebo spolu nežijí v lásce, si podvědomě ukládá vzorec: „Láska znamená bolest, hádky, zklamání.“ Když pak dospěje, drží si od vztahů odstup.

Podobně traumatizující mohou být i první partnerské zkušenosti. Zrada, nevěra, manipulace – to vše dokáže člověka přesvědčit, že láska není hodnota, ale past. Takoví lidé si pak postaví kolem srdce hradby a naučí se tvrdit: „Já lásku nepotřebuji.“ Ve skutečnosti však jen chrání svou zranitelnost.

Je pravda, že láska není vždy pohádková. Nepřichází zabalená do růžového papíru a není trvalým stavem euforie. Je to spíš práce a dřina. Jenže přes všechny potíže zůstává tím nejlepším, co může člověka potkat.

Láska dává životu smysl. Učí nás vycházet ze sebe, překonávat vlastní sobectví a vidět svět i očima toho druhého. Přináší nejen radost a něhu, ale i pocit jistoty, že nejsme na světě sami. Bez ní může být život sice klidnější, ale také prázdnější.

Problém je, že mnoho lidí vnímá lásku jen jako něco, co se má „dostat“. Čekají, až se objeví někdo, kdo je bude bezpodmínečně milovat, kdo jim splní jejich potřeby, zahojí staré rány a bude nekonečně trpělivý. Jenže láska není jednostranný tok.

Chceme-li lásku dostávat, musíme ji umět i dávat. To znamená učit se empatii, porozumění, ochotě ustoupit i projevit něhu. Láska není jen o tom, co získáme, ale i o tom, co jsme ochotni obětovat. Bez toho se vztah stává jednostrannou transakcí, která zákonitě ztroskotá.

Stejně důležité je ale umět milovat sám sebe. Pokud člověk sám sebe odmítá, kritizuje nebo nenávidí, nikdy nebude schopen přijmout lásku druhého. Vždy totiž bude čekat, že ho ten druhý nakonec odvrhne – tak jako to dělá on sám.

Sebeláska není sobectví. Je to základní pocit vlastní hodnoty. Umění říci: „Jsem dost dobrý, abych mohl být milován.“ A až z tohoto místa lze skutečně navázat zdravý vztah, protože už nestojí na závislosti nebo zoufalé potřebě potvrzení, ale na vzájemnosti.

Láska je risk. Vždy bude riskem. Nikdo nám nezaručí, že to vyjde, že nás někdo nezklame, že to nebude bolet. Ale stejně jako si kvůli strachu z pádu nezakážeme chodit, neměli bychom si kvůli strachu ze zklamání zakazovat lásku.

Až tedy příště zaslechneme ironické „Láska? Až budu chtít trpět, zlomím si nohu,“ možná se pousmějeme. Ano, láska někdy bolí. Ale zároveň léčí, posiluje a dává životu smysl. A když už máme na světě strávit svůj čas, není lepší jej naplnit právě tím nejcennějším – láskou?