Článek
Příběh, který se chystám napsat, se skutečně stal a je neuvěřitelné, jak to dopadlo.
Byla jedna králičí holčička, 4měsíční prcek a ta se stala parťákem 6leté holčičky. Holčička i její rodina králindu zbožňovali, a protože se okamžitě stala členem rodiny, brali ji všude s sebou a přistupovali k ní, jako k miminku, které člověk také musí usměrňovat, aby si neublížilo, nezatoulalo se apod.
Jednoho dne potřebovali jen „na skok“ otrhat třešně, žádná velká akce, jen něco málo na bublaninu. Plus trochu pouklízet zahradu a zase rychle vyrazit na dvousetkilometrovou cestu. Když už měli skoro hotovo, králinda byla stále na stejném místě a spokojeně si tam užívala čerstvého vzduchu. Rodina se začala balit a nosit věci do auta. Když došlo na poslední drobnosti, všimli si, že králinda není na svém místě. Začali ji tedy hledat, zahrada má 6 000 m² a posekaná byla jen zčásti, takže králičí holčička byla ztracena kdesi v hluboké trávě. Prohledali vše, co se dalo. Čas už je naléhavě tlačil, museli vyrazit na cestu a nebyla možnost to vyřešit lépe než tak, že na místo, kde byla králinda po celou dobu, jí umístili její cestovní domeček se záchůdkem, miskou s jídlem a vodou a zdrceni odjeli.
Maminka se rozhodla, že nebudou truchlit, ale věřit, že vše dobře dopadne, a tak tuto myšlenku předala i holčičce. Ačkoli to může znít jakkoli „ezotericky“, za zkoušku člověk nic nedá a když to může pomoci zachránit, byť jen jeden malý živůtek zakrslé králičindy, zkusíme i tato „kouzla“.
Ačkoli si maminka byla vědoma toho, že pravděpodobnost je malá, nechtěla holčičku rmoutit myšlenkami na to, že králinda už nemusí být vůbec naživu. Uvědomovala si, že na zahradě u lesa se pohybují lišky a kuny a pro malého „plyšáčka“, který nikdy ve volné přírodě nežil, to může být fatální. Přesto kdykoli holčička začala smutnit, maminka jí pověděla: „Já věřím tomu, že je živá, zdravá a je jí teď dobře.“ I přesto, že maminka s tou vírou trošku zápasila, čím vícekrát to vyslovila, tím více tomu věřila.
Po šesti dnech, kdy byli 200 km daleko, už se maminka pomalu začínala připravovat na to, jak se se ztrátou vyrovnají. Už dokonce i prvnímu člověku - rodinnému příteli oznámila, že asi přišli o králindu. Že tedy stále je šance, že se vrátí, ale už je to dlouhá doba na přežití „v divočině“, a že by to byl opravdu zázrak.
Zázraky se však dějí! Ani ne hodinu od telefonátu, kdy se ta „prosba za záchranu králindy“ nejen vyslala do éteru, ale zároveň další člověk začal vysílat prosby, se to dalo do pohybu. Mamince zavolal soused, že králindu našli, vzali ji k sobě, náležitě ji pomazlili a opečovali. Po zkoumání té časové posloupnosti se to vše odehrálo tak, že maminka předala informaci kamarádovi po telefonu a pár minut na to sousedi králindu našli. Volali až později (za tu necelou hodinu), protože první bylo postarat se o ni.
Holčička měla neuvěřitelnou radost a získala nová poučení do života.
První, že když máme za někoho zodpovědnost, musíme zajistit podmínky takové, aby se nikdo neztratil ani nepřišel k újmě.
Druhé, že i když se něco nepovede, musíme věřit, že vše dobře dopadne. Zázraky se dějí, když v ně věříme.
S pokorou Any
