Hlavní obsah

Quasimodo skutečně existoval? V době, kdy podle práva znetvořené děti nenechali naživu?

Foto: Pixabay

Victor Hugo popsal Quasimoda jako člověka tělesně znetvořeného – představa je často přirovnávána k nemoci, kterou odborníci pojmenovali až v roce 1882, tedy 51 let po vydání románu. Mohl by takový člověk vůbec přežít ve podle tehdejšího práva?

Článek

Úvod

V románu Notre-Dame de Paris (1831) vytvořil Victor Hugo postavu Quasimoda – tělesně deformovaného zvoníka chrámu Notre-Dame. Někteří badatelé (např. Jonathan Cox) naznačují, že popis deformací připomíná příznaky známé později jako Recklinghausenova choroba (neurofibromatóza typu 1), kterou popsal Friedrich Daniel von Recklinghausen až v roce 1882. (PubMed) To znamená, že spisovatel Hugo vytvořil velmi přesný popis onemocnění dříve, než věda standardizovala jeho název a klasifikaci — což je samo o sobě pozoruhodné.

Avšak je vůbec možné a reálné, že v této době mohl takto znetvořený člověk žít, když římské právo bylo drsné a nepřející lidem s deformacemi? Pokud by se někdo narodil s těžkou deformací (např. hrb, zakřivení zad, deformace obličeje apod.), jak by s ním zacházelo římské právo, a zda by byl ponechán naživu?

Recklinghausenova choroba a Hugo

  • Recklinghausen (Friedrich Daniel von Recklinghausen) definoval nemoc známou jako neurofibromatóza typu 1 v roce 1882. (PubMed)
  • Příznaky této choroby zahrnují: růst nádorů (neurofibrom), deformity kostí, možné zvětšení hlavy, hrb, problémy s nervy, často i kožní změny.
  • Quasimodo v románu má hrb, známý také jako kyfóza či jiný typ deformity zad a těla, sluchově/respirační problémy, “monstrózní” vzhled – nic z toho není čistě výmysl. Hugo mohl čerpat z popisů lidí s deformitami, lidových vyprávění, soch či lidového lékařství, i když neexistuje důkaz, že znal konkrétního člověka s plně diagnostikovanou NF1.

Římské právo a praxe

Abychom posoudili, zda by Quasimodo mohl žít v antickém Římě, je třeba podívat se, jak římské zákony a obyčeje zacházely s deformovanými dětmi a novorozenci.

  1. Patria potestas – otcovská moc:
    Římský pater familias měl rozsáhlé pravomoci nad svými dětmi, které se označují i jako ius vitae necisque („právo na život a smrt“). To bylo teoreticky právo rozhodnout i o životě dítěte.
  2. Ius exponendi – právo odložit novorozence na veřejné místo.
    Novorozenec mohl být exponován – to znamená odložen, pokud byl nemocný, deformovaný nebo pokud si to rodič nemohl dovolit. (tandfonline.com)
  3. Zákon Dvanácti desek (Lex XII Tabularum):
    V rámci těchto starých zákonů bylo stanoveno, že “zjevně deformované” novorozence lze odložit. Přesné znění je předmětem interpretací, ale prameny říkají, že rodič měl právo rozhodnout, pokud byla deformace očividná.
  4. Postupné omezení těchto práv:
    S rozvojem římské civilizace a vlivem stoicismu, později křesťanství, se těchto praktik začalo využívat méně volně a pravomoci otce byly postupně omezeny. (IMPERIUM ROMANUM)

Bylo by možné, že by Quasimodo přežil?

S uvedeným právním rámcem můžeme analyzovat šance osoby s výraznou tělesnou deformací na přežití a život.

Faktory, které by mohly napomoci přežití:

  • Deformace nemusí být hned smrtelná. Pokud by dítě mělo silné zdravotní komplikace, mohlo by být odmítnuto – ale pokud by deformace byla „pouze“ kosmetická či méně závažná, byla šance, že rodič dítě ponechá.
  • Společnost, rodina: pokud by rodina měla vůli pečovat, pokud deformace nebyla považována za příliš hanebnou nebo strašlivou.
  • Význam, práce či kulturní kontext: například pokud osoba s deformací našla způsob, jak se přizpůsobit, měla určitou funkci, byla v chrámové správě, nebo se stala ,,zajímavostí“, ale byla přijímána (občas se osoby s vadami staly objektem zájmu, poslušnosti, ale také posměchu).

Faktory proti:

  • Pokud by deformace byla "zjevná" a považována za invalidní, mohl by být novorozenec opuštěn
  • Právní právo otce rozhodnout o smrti dítěte – patria potestas – by mohlo znamenat, že Quasimodo by neprošel jako žijící dítě, pokud rodiče nebo pater famílias tak rozhodl.
  • Kulturní stigma, náboženské a filosofické přesvědčení – deformita mohla být považována za znamení zlého ducha, hříchu apod., což mohlo vést k odmítání.

Závěr

  • Victor Hugo skutečně popsal deformaci podobnou té, kterou popsali lékaři až o mnoho desítek let později. To sama o sobě neznamená, že Hugo znal konkrétní případ — mohl využít všeobecné znalosti o deformacích, lidových vyprávěních a představách.
  • V antickém Římě existovalo právo i praxe, která umožňovala rodičům odmítnout dítě se závažnou deformací – prostřednictvím expositio či patria potestas. Taková osoba by mohla být ,,odstavena", pokud by deformace byla považována za „zjevně deformující“ a rodič by uplatnil své právo.
  • Nicméně je možné, že by individuálně přežila, pokud by byla deformace méně extrémní, nebo pokud by rodina hodlala pečovat, nebo by deformace byla přijata jako zajímavá a nezvyklá odchylka či “monstrum”, které má své místo

Takže odpověď zní: Quasimodo by teoreticky mohl existovat, ale jeho přežití v římské společnosti by bylo velmi nejisté a záleželo by na tom, kdo by rozhodoval (zejména na otci, rodině), jakou podporu by měl, jak by deformace byla vnímána — a také na tom, odkdy, protože zákony a praxe se v průběhu času měnily.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz