Článek
Úvod
V románu Notre-Dame de Paris (1831) vytvořil Victor Hugo postavu Quasimoda – tělesně deformovaného zvoníka chrámu Notre-Dame. Někteří badatelé (např. Jonathan Cox) naznačují, že popis deformací připomíná příznaky známé později jako Recklinghausenova choroba (neurofibromatóza typu 1), kterou popsal Friedrich Daniel von Recklinghausen až v roce 1882. (PubMed) To znamená, že spisovatel Hugo vytvořil velmi přesný popis onemocnění dříve, než věda standardizovala jeho název a klasifikaci — což je samo o sobě pozoruhodné.
Avšak je vůbec možné a reálné, že v této době mohl takto znetvořený člověk žít, když římské právo bylo drsné a nepřející lidem s deformacemi? Pokud by se někdo narodil s těžkou deformací (např. hrb, zakřivení zad, deformace obličeje apod.), jak by s ním zacházelo římské právo, a zda by byl ponechán naživu?
Recklinghausenova choroba a Hugo
- Recklinghausen (Friedrich Daniel von Recklinghausen) definoval nemoc známou jako neurofibromatóza typu 1 v roce 1882. (PubMed)
- Příznaky této choroby zahrnují: růst nádorů (neurofibrom), deformity kostí, možné zvětšení hlavy, hrb, problémy s nervy, často i kožní změny.
- Quasimodo v románu má hrb, známý také jako kyfóza či jiný typ deformity zad a těla, sluchově/respirační problémy, “monstrózní” vzhled – nic z toho není čistě výmysl. Hugo mohl čerpat z popisů lidí s deformitami, lidových vyprávění, soch či lidového lékařství, i když neexistuje důkaz, že znal konkrétního člověka s plně diagnostikovanou NF1.
Římské právo a praxe
Abychom posoudili, zda by Quasimodo mohl žít v antickém Římě, je třeba podívat se, jak římské zákony a obyčeje zacházely s deformovanými dětmi a novorozenci.
- Patria potestas – otcovská moc:
Římský pater familias měl rozsáhlé pravomoci nad svými dětmi, které se označují i jako ius vitae necisque („právo na život a smrt“). To bylo teoreticky právo rozhodnout i o životě dítěte. - Ius exponendi – právo odložit novorozence na veřejné místo.
Novorozenec mohl být exponován – to znamená odložen, pokud byl nemocný, deformovaný nebo pokud si to rodič nemohl dovolit. (tandfonline.com) - Zákon Dvanácti desek (Lex XII Tabularum):
V rámci těchto starých zákonů bylo stanoveno, že “zjevně deformované” novorozence lze odložit. Přesné znění je předmětem interpretací, ale prameny říkají, že rodič měl právo rozhodnout, pokud byla deformace očividná. - Postupné omezení těchto práv:
S rozvojem římské civilizace a vlivem stoicismu, později křesťanství, se těchto praktik začalo využívat méně volně a pravomoci otce byly postupně omezeny. (IMPERIUM ROMANUM)
Bylo by možné, že by Quasimodo přežil?
S uvedeným právním rámcem můžeme analyzovat šance osoby s výraznou tělesnou deformací na přežití a život.
Faktory, které by mohly napomoci přežití:
- Deformace nemusí být hned smrtelná. Pokud by dítě mělo silné zdravotní komplikace, mohlo by být odmítnuto – ale pokud by deformace byla „pouze“ kosmetická či méně závažná, byla šance, že rodič dítě ponechá.
- Společnost, rodina: pokud by rodina měla vůli pečovat, pokud deformace nebyla považována za příliš hanebnou nebo strašlivou.
- Význam, práce či kulturní kontext: například pokud osoba s deformací našla způsob, jak se přizpůsobit, měla určitou funkci, byla v chrámové správě, nebo se stala ,,zajímavostí“, ale byla přijímána (občas se osoby s vadami staly objektem zájmu, poslušnosti, ale také posměchu).
Faktory proti:
- Pokud by deformace byla "zjevná" a považována za invalidní, mohl by být novorozenec opuštěn
- Právní právo otce rozhodnout o smrti dítěte – patria potestas – by mohlo znamenat, že Quasimodo by neprošel jako žijící dítě, pokud rodiče nebo pater famílias tak rozhodl.
- Kulturní stigma, náboženské a filosofické přesvědčení – deformita mohla být považována za znamení zlého ducha, hříchu apod., což mohlo vést k odmítání.
Závěr
- Victor Hugo skutečně popsal deformaci podobnou té, kterou popsali lékaři až o mnoho desítek let později. To sama o sobě neznamená, že Hugo znal konkrétní případ — mohl využít všeobecné znalosti o deformacích, lidových vyprávěních a představách.
- V antickém Římě existovalo právo i praxe, která umožňovala rodičům odmítnout dítě se závažnou deformací – prostřednictvím expositio či patria potestas. Taková osoba by mohla být ,,odstavena", pokud by deformace byla považována za „zjevně deformující“ a rodič by uplatnil své právo.
- Nicméně je možné, že by individuálně přežila, pokud by byla deformace méně extrémní, nebo pokud by rodina hodlala pečovat, nebo by deformace byla přijata jako zajímavá a nezvyklá odchylka či “monstrum”, které má své místo
Takže odpověď zní: Quasimodo by teoreticky mohl existovat, ale jeho přežití v římské společnosti by bylo velmi nejisté a záleželo by na tom, kdo by rozhodoval (zejména na otci, rodině), jakou podporu by měl, jak by deformace byla vnímána — a také na tom, odkdy, protože zákony a praxe se v průběhu času měnily.
