Článek
Kultura slávy: když je sex jediným kapitálem
Minulý týden vyšel v rozhovoru pro Deník N názor novinářky Sophie Gilbert — a její slova by měla znít jako varování. Podle ní totiž média 90. a 00. let propagovala jednoduché poselství: pro ženy je sex jediným druhem moci, který potřebují. Prezentovat se tak, aby vyhovovaly mužskému oku — to bylo nejdůležitější, co mohly udělat. (Deník N)
Tento pohled nijak neskrýval, že sexualita — nebo spíše objektifikace — se stává měřítkem ženské hodnoty. A i když některé z obětí této kultury dnes tvrdí, že nic z toho „nechtěly“ a „jen se přizpůsobovaly“, konstrukt, ve kterém jsou ženy ceněny kvůli svému vzhledu či sexuálnímu výkonu, přetrvává.
Navíc tato vizualizace „úspěšné ženskosti“ není limitována jen k celebritám. Je to poselství, které se hluboko vsáklo do mainstreamu — do reklam, reality-show, módních časopisů, sociálních sítí. Přesně tam, kde se utváří sebevědomí, aspirace a identita generací. (rpm.fss.muni.cz)
A výsledek? Mladé ženy dospívají s pocitem, že pokud nesplní mediální představu krásy, ten nejcennější kapitál jim prostě chybí — a společnost s tím už dopředu počítá.
Exploze bulváru a povrchní mediální kultury
Doba, kdy bulvár představoval jen šťavnaté aféry celebrit, je jen jednou stranou mince. Onen bulvární étos — drama, skandál, sexualizace, a další drama — se stal vizí normálního života pro masy. Prezentuje se to jako „příběh“, „zábava“, „odpočinek“ — ale v skutečnosti to jsou podmínky, které mění, co považujeme za hodnotné. (UPPCS MAGAZINE)
Média dnes čím dál méně tlumočí náročnější, hloubavé či kritické myšlenky — a čím dál víc nabízejí rychlé emoce, povrchní efekty, šok či aféru. V tomhle prostoru je intimita redukována na vizuál, vztahy na momentální vzrušení, krásu na vyretušovanou iluzi.
Důsledkem je, že se posouvá hranice masové kultury: z půdy, kde mohla být inspirace, solidarita nebo společenský diskurz, se stává bitevní pole pro konkurenční exhibici — kdo má víc, kdo vypadá lépe, kdo je vidět.
Ztráta vnitřních hodnot a růst nebezpečí pro duši
Není to jen o estetice. Neustálé vystavování ideálu krásy i dokonalého těla — a tlak, aby mu co nejvíc lidí odpovídalo — má své důsledky. Výzkumy ukazují, že takový mediální tlak vede k vyšší míře sebezaměření, nespokojenosti s vlastním tělem, psychickým problémům, poruchám příjmu potravy, sebeobjektivizaci. (Wikipedia)
Navíc je tu — jak upozorňuje nedávná studie z INPSY — souvislost mezi intenzivní konzumací pornografie a normalizací objektifikujících postojů vůči ženám. Což znamená, že masová pop-kultura už neformuje jen módní trendy — formuje představy o sexualitě, vztazích a hodnotě člověka. (inpsy.fss.muni.cz)
Tím mizí prostor pro skutečné hodnoty — úctu, empatii, respekt, lidskou důstojnost — protože se nahrazují idealizacemi, které nestojí na charakteru, ale na povrchu.
Kam to vede — a co s tím?
Kultura, kde pravá hodnota spočívá v tom být viděn, být „atraktivní“, mít sledovanost, lajky a lesk — to není kultura, to je show. A ta show plodí masový konzum, závist, nedůvěru ve vlastní hodnotu.
Generace, které v tom vyrůstají — ať už jako konzumentky či konzumenti — se učí, že opravdová cena je v tom, co ukážeš, ne v tom, co jsi. Což je past: ve finále to vede k prázdnotě, duševní únavě, pocitu nedostatečnosti, a ke ztrátě vztahu k sobě i ke světu.
Pokud nepřestaneme brát za normu to, co nám média podsouvají, snadno se ocitneme v kultuře, která neví, co znamená opravdový úspěch, opravdová láska, opravdový život. A možná právě proto je dnes důležitější než kdy jindy začít si těchto mechanismů všímat — a odmítat je.
