,,To je hnus fialovej" - Zná někdo původ tohoto přísloví?

Existují výrazy, které se v jazyce zakotví natolik pevně, že už nad nimi nikdo nepřemýšlí. „To je hnus fialovej“ utrousíme nad nepovedeným obědem, nevkusnou stavbou nebo televizním pořadem. Přídavné jméno „fialovej“ přitom s odporem na první pohled vůbec nesouvisí. Proč zrovna fialová?

Odpověď možná leží v jednom z nejdramatičtějších období československých dějin. A právě slovo „možná“ je zde důležité.

Nejčastěji zmiňovaná teorie totiž působí natolik přesvědčivě, že ji lidé často považují za historický fakt. Jenže jazykovědci jsou opatrnější.

Rok 1945 přinesl konec války, nikoliv však konec strádání. Československo stálo před obnovou zničeného hospodářství a miliony lidí se potýkaly s nedostatkem potravin i základního zboží.

Právě tehdy vstoupila na scénu organizace UNRRA – Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu. Do Československa začaly proudit tisíce tun humanitární pomoci. Balíky obsahovaly konzervy, sušené mléko, luštěniny, léky, oblečení, stroje i automobily. Šlo o jednu z největších zahraničních pomocí, jakou poválečné Československo obdrželo.

Mezi běžnými potravinami se ale údajně objevil i výrobek, který si lidé zapamatovali více než všechny ostatní.

Šlo o instantní hroznový nápoj v prášku, označovaný jako „Grape Beverage Powder“. Po rozmíchání ve vodě vznikla sytě fialová limonáda obohacená vitamínem C.

Pro Američany nic neobvyklého.

Pro obyvatele poválečného Československa však něco zcela nového.

Umělá hroznová příchuť, výrazná barva i nezvyklé aroma byly pro mnoho lidí šokem. Zatímco dnes jsme obklopeni desítkami syntetických limonád, tehdy byla podobná chuť téměř neznámá. Podle vzpomínek pamětníků působil nápoj chemicky a mnoha lidem jednoduše nechutnal.

A právě tady se rodí příběh, který dodnes koluje českým internetem.

Podle rozšířené lidové teorie začali lidé fialový nápoj označovat jako „hnus fialovej“. Výraz se měl postupně odtrhnout od samotného prášku a začal označovat cokoli mimořádně odpudivého.

Do příběhu se často přidává i další detail. Mnoho lidí tehdy neumělo anglicky, nerozuměli návodu na obalu, a někteří proto údajně prášek používali nesprávně nebo jej dokonce sypali na chleba místo pomazánky.

Je to poutavá historka. Má však jednu slabinu.

Chybějí pro ni přímé historické důkazy.

Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR k původu tohoto frazému zaujímá zdrženlivý postoj. Připouští, že teorie o spojení s poválečnou pomocí UNRRA na internetu koluje už řadu let, zároveň ale dodává, že ji nelze ani potvrdit, ani vyvrátit, protože pro ni neexistují jednoznačné dobové doklady.

Jinými slovy – jde o pravděpodobné vysvětlení, nikoli o historicky prokázaný fakt.

To ovšem neznamená, že je teorie nepravdivá. Jen zatím chybí dokument, novinový článek nebo jiný dobový záznam, který by vznik tohoto rčení jednoznačně spojoval právě s fialovým nápojem z balíků UNRRA.

Podobné příběhy nejsou v historii jazyka ničím výjimečným. Někdy vznikne vysvětlení, které je natolik logické a dobře zapamatovatelné, že začne žít vlastním životem. Lidé ho opakují, přebírají média a postupně získá punc obecně přijímané pravdy.

V případě „hnusu fialovýho“ navíc všechno zapadá do sebe. Víme, že humanitární pomoc skutečně dorazila. Víme, že existoval fialový instantní nápoj. Víme také, že mnoha lidem nechutnal. Chybí pouze poslední článek řetězu – důkaz, že právě odtud vzniklo samotné rčení.

Ať už je skutečný původ jakýkoli, jedno je jisté. Výraz „hnus fialovej“ přežil desítky let, změnu režimů i několik generací. Dnes ho používají lidé, kteří už o poválečné pomoci nikdy neslyšeli.

Možná je právě v tom největší síla jazyka. Historické události mizí z paměti, ale slova zůstávají. Někdy jako přesně doložená připomínka minulosti, jindy jako legenda, která se předává dál.

A „hnus fialovej“ zřejmě patří právě do té druhé kategorie – mezi příběhy, které mají velmi pravděpodobný základ v realitě, ale na definitivní potvrzení si možná budou muset ještě počkat.

Zdroje a inspirace: