Článek
Představte si Prahu roku 1875. Ulice byly plné ruchu – povozy s kupci, dělníci spěchající do továren, dámy s klobouky, které se snažily elegantně překračovat bláto, a nad tím vším duněl nekonečný lomoz podkov. V téhle kulise, kde město rostlo rychleji, než ho stíhali stavitelé přizpůsobovat, se objevil vynález, který působil téměř kouzelně: první pražská koněspřežná tramvaj.
Když vyrazil z Karlína do Prahy vůz na kolejnicích tažený párem koní, obyvatelé se zastavovali, děti se chtěly svézt, starší páni nedůvěřivě kroutili hlavou. Ale sotva se lidé svezli poprvé, věděli, že stojí u začátku něčeho velkého. Klapot kopyt a cinkání zvonečku, kterým kočí ohlašoval průjezd, se staly novým zvukem pražských ulic.
Zrod nápadu
Za celou myšlenkou stál belgický podnikatel Eduard Otlet. Muž, který věřil, že Praha potřebuje něco víc než jen drožky a povozy. Jeho společnost První pražská tramway získala povolení a začala stavět koleje. Nebylo to vůbec jednoduché – úředníci měli obavy, že kolejnice naruší provoz, někteří majitelé domů protestovali, že tramvaje budou hlučné a rušivé. Jenže Otlet měl jasnou vizi: levnou, rychlou a dostupnou dopravu pro všechny vrstvy obyvatel.
První trať měřila jen několik kilometrů, ale brzy se ukázalo, že poptávka je obrovská. Lidé si zvykli, že už nemusí šlapat dlouhé cesty pěšky, a podnikatelé pochopili, že rychlé spojení přivádí zákazníky. Koňka se stala hitem.
Jak se cestovalo koňkou
Představte si, že nastupujete do vozu – dřevěného, s lavicemi po stranách. Okny proudí čerstvý vzduch, a zatímco koně pomalu klušou, vy máte čas pozorovat město. Tramvaj nejela rychle, ale jízda byla pohodlnější než v kočáře poskakujícím po dlažbě.
Jízdenka stála jen pár krejcarů. To znamenalo, že si jízdu mohli dovolit dělníci, služebné i studenti, nejen bohatí. Najednou se město „zmenšilo“. Člověk, který dřív musel chodit hodinu pěšky, byl na místě za čtvrtinu času.
Rozšiřování tratí
Trasa se postupně prodlužovala. Z Karlína přes dnešní centrum až na Smíchov, do Košíř i na Vinohrady. Na přelomu století už po městě jezdily desítky linek a po kolejích se prohánělo přes 120 vozů tažených stovkami koní.
Provoz byl organizován na tehdejší dobu obdivuhodně moderně. Kočí museli dodržovat jízdní řád, existovaly zastávky a tarifní pásma. Praha se začala podobat velkým evropským metropolím, kde už koňky jezdily – například ve Vídni či Londýně.
Za oponou romantiky
Z pohledu cestujících měla koňka půvab a kouzlo. Ale realita pro provozovatele byla tvrdší. Koně se rychle unavili – proto musely být udržovány celé stáje, a to přímo ve městě. Denně se spotřebovalo tuny sena a ovsa. Ošetřovatelé se starali o zdraví zvířat a museli je střídat, aby vydržela náročný provoz.
Někdy se stalo, že kůň uprostřed cesty zastavil a odmítl pokračovat. Kočí pak musel buď přivolat pomoc, nebo přepřáhnout. A když se v zimě snášel sníh, vozy se bořily do závějí a jízda se protahovala. Přesto to všechno stálo za to – koněspřežná tramvaj byla prvním skutečně spolehlivým dopravním prostředkem pro širokou veřejnost.
Symbol měnící se Prahy
Koňka nebyla jen o přepravě lidí. Byla symbolem proměny města. Praha už nebyla jen „starobylým městem uprostřed Evropy“. Najednou se měnila v moderní velkoměsto s infrastrukturou, která odpovídala době průmyslové revoluce.
Zatímco dřív byla předměstí oddělená a často vnímána jako vzdálená, díky tramvaji se stala součástí živého centra. Městské čtvrti se začaly propojovat a vznikala nová sociální dynamika – dělníci z Karlína mohli snadno dojíždět za prací, studenti z Vinohrad do škol v centru, a společnost se začala více prolínat.
Loučení s klapotem kopyt
Jak ale šel čas, technologie postupovala. Už v 90. letech 19. století se objevovaly pokusy o elektrifikaci. Pražané brzy zjistili, že elektrická tramvaj je rychlejší, levnější a odpadá starost o koně.
Poslední koněspřežná tramvaj vyjela v Praze roku 1905. Ulice ztichly – alespoň pokud jde o klapot kopyt – a nahradilo je bzučení elektrických motorů. Pro někoho to bylo nostalgické loučení, pro jiné nadšený krok do budoucnosti.
Malé zajímavosti pro zvědavce
- První trať vedla z Karlína na Karlovo náměstí.
- Jeden kůň dokázal utáhnout tramvaj pro 20–25 lidí, na prudších stoupáních se museli zapřáhnout dva.
- V dobách největší slávy se v pražských stájích pro koňky nacházelo více než 1 000 koní.
- Vstupenky se kupovaly přímo u průvodčího a byly často barevně odlišeny podle trasy.
- Kočí museli mít jednotný stejnokroj – čapku a kabát, aby byli rozeznatelní.
Odkaz, který žije dál
Ačkoli koňka zmizela z ulic před více než sto lety, její duch přetrvává. Položila základy celé městské hromadné dopravy. Bez ní by možná Praha nikdy tak rychle nepřešla na elektrické tramvaje a později na metro.
Dodnes se o ní s láskou mluví v historických knihách i mezi fanoušky dopravy. A kdo ví – možná jednou bude replika koňky znovu projíždět centrem Prahy, tentokrát ne jako prostředek dopravy, ale jako živá připomínka doby, kdy koně přinesli městu budoucnost.
Takto se psala historie: od klapotu kopyt, přes bzučení elektrických tramvají, až po metro, které dnes denně přepraví miliony lidí. A všechno to začalo jedním odvážným nápadem a párem koní, kteří v roce 1875 vyjeli na koleje.
