Článek
Byl jedním z těch zpěváků, jejichž hlas poznáte po první slabice. Petr Muk – charismatický, citlivý a vždy autentický. Jeho životní příběh je stejně křehký a silný jako jeho písně. V jeho zpěvu se mísila něha, melancholie i radost, a proto tolik lidí cítí, že jim jeho hudba dokáže promlouvat přímo do duše.
Od malého kluka k hudební ikoně
Narodil se v Českém Krumlově v roce 1965. Už jako dítě tíhl k hudbě – zpíval, hrál na klavír i kytaru, později se učil zpěvu profesionálně. Na začátku 80. let se zapojil do hudební scény a postupně se stal frontmanem kapely Oceán. Tahle skupina se stala kultem pro generaci mladých, kteří hledali jiný zvuk, než nabízela tehdejší česká pop-music. Temný, elektronický a trochu „západní“ styl Oceánu působil jako zjevení.
Když Oceán skončil, založil Muk kapelu Shalom. I tam ukázal, že umí propojit vášeň pro hudbu s duchovní hloubkou. Jeho tvorba nebyla nikdy prvoplánová, vždy v sobě nesla poselství.
Sólista s velkým S
Od 90. let se Petr vydal na sólovou dráhu. A právě tehdy se stal hvězdou, kterou znala celá země. Jeho balady i energičtější skladby se hrály v rádiích, prodávaly se jeho desky, získal tři Zlaté slavíky. Zazářil i v muzikálech – v Johance z Arku, Galileovi nebo Les Misérables. Diváci oceňovali nejen jeho hlas, ale i jeho lidskost a opravdovost.
Na pódiu byl profesionál, v zákulisí spíše introvert. Zářil, když zpíval, ale ve chvílích ticha se vracel do svého vnitřního světa, kde musel čelit něčemu, co okolí často nevidělo.
Souboj s démony bohužel nevyhrál
Petr Muk dlouhá léta bojoval s bipolární afektivní poruchou. Choroba, která přináší extrémní výkyvy nálad – od euforie až po hluboké deprese – se stala jeho celoživotním společníkem. Měl období, kdy zářil, byl plný energie a nápadů, ale také chvíle, kdy se uzavíral do sebe a bojoval s vnitřní temnotou.
Svůj boj nikdy nevystavoval na odiv. Fanouškům dával hlavně hudbu, lásku a emoce. Jen nejbližší věděli, jak těžké to pro něj je.
Osudný květen
Ráno 24. května 2010 zastihla Českou republiku zpráva, které málokdo chtěl uvěřit. Petr Muk byl nalezen mrtvý ve svém pražském bytě. Bylo mu pouhých 45 let. Příčinou byla srdeční zástava. Vyšetřování později ukázalo, že na jeho odchodu se podílela kombinace alkoholu a léků, které užíval na svou nemoc.
Zůstala po něm manželka, dcera, nedokončené sny… a především hudba, která dodnes žije.
Hudba, která zůstává
Když se dnes zaposloucháme do jeho písní, slyšíme v nich kus jeho duše. Ráchel, Tančíš sama, Stín katedrál, Zrcadlo nebo dojemné coververze zahraničních hitů – všechny mají společného jmenovatele: cit a upřímnost. Muk nikdy nezpíval jen proto, aby zaplnil noty. On zpíval proto, že potřeboval říct, co má na srdci.
Jeho hlas dokáže dojmout i dnes, více než deset let po jeho smrti. Připomíná nám, že umění má sílu přežít svého tvůrce.
Vzpomínka
Lidé, kteří ho znali osobně, na něj vzpomínají jako na skromného člověka. Neměl hvězdné manýry, byl otevřený, přátelský a vtipný. Možná právě proto je jeho odchod dodnes tak bolestivý – protože se zdál být „jeden z nás“. Jen měl dar, který je dán málokomu: dokázal svou hudbou mluvit za nás všechny.
Závěrem:
Petr Muk byl muž s obrovským talentem, který nám zanechal desítky písní plných emocí. Zároveň byl ale člověk, který celý život bojoval s vnitřními démony. Ty ho nakonec přemohly. Přesto v nás zůstává vzpomínka na jeho hlas, jeho lidskost i jeho příběh. A pokaždé, když zazní jeho píseň, je to, jako by tu s námi byl znovu.
