Článek
Říkáme tomu „přirozený průběh“. Říkáme tomu „nemožnost zásahu“. Ve skutečnosti je to ale rozhodnutí – rozhodnutí nepomoci.
Ano, záchrana velryby je složitá. Ano, existují rizika. Ano, logistika je náročná. Ale to všechno je jen popis problému, ne omluva pro nečinnost. Máme technologie, máme zkušenosti z jiných zemí, máme odborníky na přesuny obrovských zvířat. A přesto pokaždé znovu skončíme u stejného závěru: „Nejde to.“
Kolikrát ještě?
Kolikrát ještě budeme sledovat pomalé umírání tvora, který je schopný komunikace, sociálních vazeb a komplexního chování, a říkat si, že to vlastně není naše odpovědnost?
Velryba se do mělčin nedostala „správně“. Zabloudila. Dezorientovala se. A právě v tu chvíli by měla přijít naše role – role druhu, který se považuje za nejvyspělejší na planetě. Ne stát stranou, ale jednat.
Místo toho stojíme na břehu a natáčíme videa. Vydáváme tiskové zprávy. Připravujeme se na likvidaci těla.
Tohle není selhání přírody.
Tohle je selhání nás.
Každý takový případ je testem toho, jestli jsme schopni převzít odpovědnost za svět, který jsme ovlivnili víc než jakýkoli jiný druh. A zatím ten test opakovaně nezvládáme.
Ne, není pravda, že „se nedá nic dělat“.
Pravda je, že jsme se rozhodli to nezkusit dostatečně.
A mezi tím někde na mělčině pomalu umírá velryba.
