Článek
Na konci prosince roku 1959 trávil Albert Camus vánoční svátky se svou rodinou ve vile v Lourmarinu v Provence, kam se v posledních letech vracel stále častěji, protože to bylo jedno z mála míst, kde měl relativní klid na psaní a kde se dalo alespoň na chvíli uniknout z hektické Paříže.
Byla s ním manželka Francine, jejich dvě děti a také blízký přítel a vydavatel Michel Gallimard se svou ženou Janine a dcerou Anne. Druhého ledna 1960 odjela Francine s dětmi vlakem zpět do Paříže. Camus měl v plánu jet také vlakem, jen o něco později, protože tenhle způsob cestování měl rád a považoval ho za příjemnější, bezpečnější a vlastně i méně obtěžující než jízdu autem, ke které měl dlouhodobě spíš rezervovaný vztah. Jízdenku už měl koupenou a schovanou v kapse kabátu…
Michel Gallimard však vlastnil výjimečný vůz Facel Vega HK500, luxusní francouzský automobil s americkým osmiválcem, který patřil k nejrychlejším vozům své doby (byl tak trochu ztělesněním poválečného optimismu, víry v techniku a rozvoj, že všechno lze zvládnout efektivněji, svižněji a pohodlněji).
Nabídl Camusovi, aby jel s nimi autem, protože cesta bude kratší a hlavně společná, a Camus se nakonec rozhodl své původní plány změnit.
Ráno čtvrtého ledna usedl na sedadlo spolujezdce. V kufru měl rukopis nedokončeného románu První člověk (Le Premier Homme), textu, v němž se vracel ke svému dětství v Alžírsku a k otázkám původu, paměti a identity, a v kapse kabátu zůstala nevyužitá jízdenka na vlak.
Cesta zpočátku probíhala klidně a bez jakéhokoli náznaku potíží. Zastavili se na oběd, pokračovali po suché a rovné silnici a všechno působilo tak obyčejně, že by nebylo těžké na ten den později zcela zapomenout.
Krátce před druhou hodinou odpoledne, na silnici Route Nationale 5 nedaleko městečka Villeblevin, Michel Gallimard náhle ztratil kontrolu nad vozem. Auto vybočilo ze silnice, narazilo do platanu, odrazilo se a vzápětí narazilo do druhého stromu, přičemž náraz byl natolik prudký, že vůz byl zcela zničen. Albert Camus zemřel na místě. Michel Gallimard svým zraněním podlehl o několik dní později. Jeho manželka a dcera nehodu přežily.
Při ohledání trosek našla policie v Camusově kabátě zmíněnou jízdenku. Rukopis Prvního člověka byl rozházený po okolí nehody, ale později pečlivě sesbírán, rekonstruován a v roce 1994 vydán Camusovou dcerou Catherine, čímž se k čtenářům dostal text, který autor už nemohl sám uzavřít ani znovu pročíst s odstupem.
Detail s jízdenkou, která po tragédii zůstala, začal brzy přitahovat pozornost novinářů i čtenářů. Camus celý život psal o absurditě lidské existence, o střetu člověka s mlčícím světem a o tom, že smysl není něco, co by bylo možné jednoduše objevit nebo potvrdit. Přesto tu nešlo o žádné velké filozofické gesto, ale o drobnou změnu plánu, o rozhodnutí, které v danou chvíli nepůsobilo nijak zásadně a které se zpětně ukázalo jako definitivní.
Camus se prý v minulosti vyjádřil, že nic není absurdnější než smrt při autonehodě, přičemž přesné znění tohoto výroku se v různých zdrojích liší, zatímco tón zůstává stejný. Ve francouzském tisku se tehdy objevovalo slovo absurde, které se opakovalo s určitou bezradností, jako by bylo jediným výrazem, jenž dokázal tuhle situaci alespoň přibližně pojmenovat.
Možná na tom není nic víc než prostý fakt, že svět se neřídí našimi plány, ani těmi promyšlenými, ani těmi náhodnými. Žádný skrytý význam, žádná pointa, jen změna trasy a jízdenka, která zůstala v kapse kabátu, protože už prostě nebyla potřeba.
Seznam literatury:
Todd, Olivier (1996). Albert Camus: A Life.
