Článek
Německo a zákaz politických stran.
Cílem článku je seznámit se s historií a právními procedurami zákazu politických stran v sousední zemi.
Dne 6.9.2026 proběhnou v jedné ze spolkových zemí konkrétně v Sachsen-Anhalt zemské volby. Jako očekávaný výherce je podle předvolenmích průzkumů označena strana AfD – Alternative für Deutschland, která se představuje jako demokratická strana a občanské hnutí. Otázkou tedy není to, zda tato strana v těchto volbách vyhraje, což je více méně jasné, ale zda zvládne vládnout sama. Do této chvíle nemá koaličního partnera a i v minulosti se ostře vymezovala jako silná opozice oproti všem vládnoucím stranám.
Zároveň na pozadí těchto událostí je otázkou, zda bude či nebude tato strana německým Ústavním soudem zakázána.
Podívejme se do historie a zkušeností Německa se zákazem politických stran. Na úvod je třeba říci, že by nebyla první politickou stranou, která by byla ve Spolkové republice zakázána.
Spolkový ústavní soud zakázal politické strany dvakrát: v roce 1952 Socialistickou říšskou stranu (SRP) a v roce 1956 Komunistickou stranu Německa (KPD).
Řízení o zákazu třetí politické strany Národně demokratické strany Německa (NPD) zahájené v roce 2001 bylo v roce 2003 z procesních důvodů zastaveno. Dne 17. ledna 2017 Spolkový ústavní soud znovu rozhodl o možném zákazu NPD. Ale druhý senát nakonec stranu nezakázal z důvodu nedostatku důkazů prokazujících její schopnost úspěšně dosáhnout svých politických cílů.
Tím pádem nám zůstávají v historii pouze dvě zakázané strany. Podmínky zákazu jsou relativně striktní a i soudy uznávají, že se jedná o poslední a krajní řešení a dodávají, že činnost politických stran by měla být státem ovlivňována co nejméně. Nicméně se ve vyjádřeních objevuje i fakt, že demokracie musí být schopna bojovat proti stranám, které jsou nepřátelské k ústavě.
Zatímco oproti zákazu první politické strany neonacistické Říšské socialistické strany (SRP) v roce 1952 nelze mít dotazy a výhrady, tak u zákazu druhé politické strany Komunistické strany Německa (KPD) je zajímavé se zastavit. Byla zakázána nejen strana jako taková, ale byl vydán zákaz jakýchkoliv nástupnických organizací. Zákaz byl vydaný 17. srpna 1956 a vedl k násilnému rozpuštění strany v Západním Německu, zrušení jejích politických mandátů a soudnímu řízení proti tisícům členů. Samotná strana byla obnovena v roce 1945 po dvanáctiletém zákazu za doby nacismu a byla první stranou, která získala potřebnou licenci od všech čtyř okupačních mocností v Německu. V západních zónách ji v Parlamentní radě zastupovali Hugo Paul (později nahrazený Heinzem Rennerem) a Max Reimann a do prvního německého Bundestagu vstoupila v roce 1949 s 5,7 procenty hlasů (1 361 706 voličů). Tam byla politicky izolována, protože byla považována za podřízenou stalinistickému Sovětskému svazu a většina ostatních stran v Bundestagu ji obvinila ze spoluúčasti na neúspěchu Výmarské republiky.
V září 1950 schválila federální vláda tzv. Adenauerův dekret, který zakotvil ústavní loajalitu veřejných zaměstnanců a zakázal tak členství v organizacích považovaných za nepřátelské vůči ústavě. Mnoho komunistů bylo následně propuštěno ze státní služby na základě obvinění z nepřátelství vůči ústavě.
Rok poté byl během pouhých dvou dnů přijat první novelizační zákon o trestním zákoníku, který kriminalizoval mimo jiné velezradu, státní zradu a spiknutí, což později postihlo i některé členy KPD. Straně byly vyčítány úzké vazby s NDR. A to bylo považováno za velezradu. Zároveň stranická výzvu k „revolučnímu svržení Adenauerova režimu“ byla považována za definitivní a klíčový argument pro zákaz strany. Od roku 1953 již KPD, která získala pouze 2,2 % hlasů (607 860 voličů), nebyla v Bundestagu zastoupena a následně si podařilo udržet zastoupení pouze v několika zemských parlamentech.
Dne 23. listopadu 1954 začalo ústní jednání před prvním senátem Federálního ústavního soudu. Krátce před zákazem, v dubnu 1956, strana odvolala svůj princip revolučního svržení Adenauera. Nicméně její osud byl zpečetěn a
Spolkový ústavnímu soud vydal své rozhodnutí.
Ale vraťme se zpět do současnosti a možnostem a principům zákazu politické stany.
Z toho důvodu, aby bylo dosaženo co největší spravedlnosti zákon nesvěřuje řízení o zákazu politických stran výkonné moci, ale Spolkovému ústavnímu soudu. To zajišťuje, že nezávislý soud rozhoduje výhradně podle ústavních norem.
Postup je upraven v článku 21 odst. 2 Ústavy a § 43 a násl. zákona o Spolkovém ústavním soudu.
Protiústavní jsou strany, které svými cíli nebo chováním svých příznivců usilují o narušení nebo zrušení svobodného demokratického základního řádu nebo o ohrožení existence Spolkové republiky Německo (viz článek 2 odst. 2 Ústavy). Podle ustálené judikatury Spolkového ústavního soudu k tomu nestačí pouhé šíření protiústavních myšlenek. Kromě toho musí existovat aktivně militantní, agresivní postoj vůči svobodnému demokratickému základnímu řádu, který strana hodlá zrušit, a také konkrétní náznaky, že dosažení protiústavních cílů, které sleduje, se nejeví zcela beznadějně.
Návrh k soudu jsou oprávněny podat Spolkový sněm, Spolková rada a spolková vláda.Spolkový ústavní soud nejprve provede předběžné řízení, aby určil, zda zahájit hlavní řízení, nebo zda žádost zamítne jako nepřípustnou nebo nedostatečně odůvodněnou. Za tímto účelem se na základě spisu provede předběžné posouzení šancí na úspěch. Pak teprve nastane hlavní řízení.
Pokud se žádost v hlavním řízení ukáže jako opodstatněná, Spolkový ústavní soud prohlásí politickou stranu za protiústavní, stranu rozpustí a zakáže vytvoření nástupnické organizace. Toto a jakékoli jiné rozhodnutí vyžaduje dvoutřetinovou většinu členů Senátu. Spolkový ústavní soud může také nařídit konfiskaci majetku strany.
Jiné represivní postupy, které umožnuje praávní řád: - vyloučení ze státního financování.
Od novely článku 21 odst. 3 Ústavy v roce 2017 je možné vyloučit strany i ze státního financování. Pokud je vyloučení prokázáno, tyto strany a veškeré dary jim rovněž přestávají pobírat daňové výhody.
Pokud je žádost shledána opodstatněnou, Spolkový ústavní soud rozhodne, že strana je ze státního financování vyloučena na šest let. Toto rozhodnutí platí i pro případné nástupnické strany. Možné jsou i další žádosti o prodloužení.
Protože však právo svobodně vyjadřovat a šířit svůj názor je jedním z nejdůležitějších práv zakotvených v Ústavě a vztahuje se i na politické strany, tak negativní postoje vůči státu nebo politickému systému lze svobodně vyjadřovat v rámci platných zákonů. Řízení o zákazu politické strany lze zahájit pouze tehdy, pokud se extremistické myšlenky upevní v konkrétní cíle a činy a pokud je chování strany charakterizováno jako „agresivně militantní“. Pokud existuje podezření, že strana systematicky a cíleně usiluje o zrušení svobodného demokratického řádu.
Podle Ústavy se politické strany podílejí na formování vůle lidu. Zkoumají veřejné mínění, vypracovávají volební programy a převádějí názory voličů do aktivní politiky. Díky těmto funkcím jsou politické strany nezbytné pro demokratický rozhodovací systém v Německu. Fungují jako prostředníci mezi společností a státními institucemi. Důvody pro zákaz jakékoliv politické strany jsou proto záměrně velmi vysoko nastavené.
Jako příklad si znovu uveďme zákaz komunistické strany v roce 1956. Strana prosazovala diktaturu proletariátu podle marxisticko leninského vzoru a chtěla svého cíle dosáhnout revolucí. I přes naprosto jasné důkazy trvalo 5 let než Spolkový ústavni soud stranu zakázal.
V politických sporech s protiústavními stranami zůstává zákaz až poslední možností, protože zároveň signalizuje, že veškeré zdroje občanské společnosti byly vyčerpány.
Volby do devátého zemského sněmu Saska-Anhalt se budou konat 6. září 2026. Zemský parlament má nejméně 83 členů; tento počet se může zvýšit v důsledku převisu a vyrovnávání křesel (v současné době 97). Každý volič má dva hlasy: První hlas volí zástupce v každém ze 41 volebních obvodů. Druhý hlas určuje rozdělení křesel v zemském parlamentu. Křesla jsou rozdělena proporcionálně mezi strany, které získají alespoň 5 % druhých hlasů.
Podle rozhodnutí Spolkového ústavního soudu z roku 1952 (BVerfGE 2,1) zahrnují principy svobodného demokratického základního řádu respekt k lidským, osobním a svobodným právům zakotveným v Základním zákoně, respekt k lidové suverenitě, dělbu moci, odpovědnost vlády, zákonnost správy, nezávislost soudů, princip pluralitního systému a právo vytvářet a vykonávat ústavní opozici.
Popřejme tedy všem politickým stranám úspěch ve volbách a voličům uvážlivé rozhodnutí, kdo bude skutečně hájit jejich zájmy v zemské vládě.
Arlena König, 25.09.2026
