Článek
Jak jsem stál nad propastí a vůbec jsem netušil, v jak nebezpečné situaci se nacházím
Zdravotní komplikace, které mě před časem dostihly, byly nepříjemné a donutily mě přehodnotit dosavadní život. Z bývalé práce jsem nakonec odešel. Byla to typická rodinná firma – starý pán jako ředitel, jeho syn vedoucí na dílně a kolem celá řada dalších příbuzných. Atmosféra byla napjatá, plná urážek, shazování a neustálých narážek na neschopnost. Nepomohlo ani to, že jsem hned na začátku jasně řekl, že jsem řidič a opravy aut nejsou moje parketa. Bossing byl tak neúnosný, že jsem po pěti letech řekl dost. Proč jsem tam zůstával tak dlouho? Ze strachu. Bál jsem se, že v dnešní době novou práci neseženu.
Po odchodu jsem byl chvíli evidovaný na úřadu práce. Pak se ale naskytla příležitost v jedné malé pobočce o třech lidech, kterou vedl cizinec. Mně na národnosti nezáleží, vždycky jsem se držel zásady, že člověk má být především člověkem. Majitel mi sliboval hory doly a přesvědčoval mě, že u něj si konečně vydělám slušné peníze a budu mít jistotu. Uvěřil jsem mu, z úřadu práce se odhlásil a šel do toho naplno.
Pracovní doba byla brutální – od devíti ráno do desíti večer, šest dní v týdnu. Třináct hodin denně na nohou a za volantem. Jediné volno bylo v pondělí. Peníze jsem dostával každý den na ruku podle domluvy: 1 300 Kč. Z dnešního pohledu vím, že to byla moderní otročina za rovných sto korun na hodinu. Ale mě ta práce bavila a dávala mi smysl. Věděl jsem, že mám doma manželku a tři děti, o které se musím postarat. Šéf nešetřil chválou. Plácal mě po zádech, opakoval, jaký jsem dříč, a kreslil plány na roky dopředu. Když vám někdo každý večer s úsměvem položí peníze na stůl a tvrdí, jak bez vás nemůže fungovat, snadno uvěříte, že máte stabilní místo.
Zlom přišel ve chvíli, kdy majitel odjel na čtrnáct dní na dovolenou. Řekl mi, že po tu dobu pro mě nebude práce, ale hned po návratu se ozve a jedeme dál. Dny ubíhaly, čtrnáct dní pryč a telefon mlčel. Doma docházely peníze a každé pípnutí mobilu znamenalo naději. Napsal jsem mu na WhatsApp, jak to vypadá. Odpověď přišla obratem: prý je ještě pryč. Jenže město je malé a já moc dobře věděl, že už je dávno zpátky a vesele funguje.
Po dalších třech dnech mi zavolal, ať přijedu na druhou pobočku. Čekal jsem rozpis směn a návrat do tempa. Místo toho přišla ledová sprcha mezi dveřmi: „Tvoji pozici ruším, kluci nestíhají. Možná se ozvu v zimě.“ Žádné díky, žádné férové varování dopředu. Prostě škrt přes rozpočet a nashledanou.
V tu chvíli jsem věděl, že stojím nad propastí. Ale odmítl jsem se vzdát. Založil jsem si živnost a rozhodl se dělat kurýra na vlastní pěst. V našem městě nepůsobila žádná z velkých rozvozových platforem a podniků s jídlem tu bylo dost. Nápad nebyl špatný. Vytiskl jsem letáky, rozjel propagaci na sociálních sítích, osobně obcházel restaurace a nabízel spolehlivý servis.
Lidé na internetu tleskali, sbíral jsem lajky a pochvalné komentáře, jenže lajky nádrž nenatankují. Reálných objednávek přicházelo málo a bývalý šéf mi navíc aktivně házel klacky pod nohy – personálu výslovně zakázal zákazníkům říkat, že nějaký rozvoz existuje.
Vydržel jsem bojovat třináct dní. Třináct dní neustálého stresu, počítání každého kilometru a sledování, jak se tenčí poslední rodinné úspory. Do toho přišla další rána – manželka musela na operaci, zůstala na neschopence a rodinný rozpočet definitivně zkolaboval.
Samozřejmě, člověk by se v takové chvíli obrátil o pomoc na širší rodinu. Jenže vím, že v dnešní době bojuje o přežití skoro každý, a tak tam jít zkrátka nemůžu. Jediné, co mi z celého toho pokusu zbylo, je pozastavená živnost a návrat tam, odkud jsem kvůli planým slibům odešel – na pracovní úřad. A k tomu tiché, vyčítavé pohledy mé ženy, která moc dobře ví, co to znamená zůstat na vesnici osm kilometrů od města bez auta.
Jak jsem dopadl? Teď prodávám své staré auto, v kapse mám posledních sto korun a snažím se vymyslet, jak rodinu udržet nad vodou. Z celé téhle zkušenosti mi zůstala obrovská hořkost z toho, jak snadno se člověk nechá zneužít, když chce jen poctivě pracovat. Ale jak se říká to staré známé přísloví: Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Utrhlo se – a teď nezbývá než sebrat střepy a začít znova.
