Článek
Všeobecně se s oblibou říká, že svět není černobílý. Jenže ve své podstatě přesně takový je. Tvoří ho jasná, neúprosná fakta: zrození a smrt, světlo a tma, pravda a lež. Buď se něco stalo, nebo nestalo. Černá přitom neznamená „špatná“ a bílá „dobrá“ – obě prostě jen jsou. Jsou to dva pevné póly, které drží realitu pohromadě.
Barevnost se neodehrává venku, ale uvnitř nás
Je to náš vnitřní svět plný emocí, pocitů a prožitků. Právě na téhle naší vnitřní barevnosti záleží, jak se na tvrdá fakta černobílého světa podíváme, jak je v sobě zpracujeme a co s nimi uděláme. Každý z nás se na stejný fakt dívá přes svou vlastní paletu emocí.
Emoce jsou hluboce intimní věc. Nejsou od toho, abychom jimi překrucovali realitu nebo omlouvali své kroky. Když už se rozhodneme tuto intimní součást sebe vpustit ven a ukázat ji světu, zaslouží si od druhých čistý respekt. Odhalit svou vnitřní barevnost vyžaduje odvahu.
Zpět k faktům a následkům
Ať už je ale náš vnitřní pohled jakkoliv barevný, v okamžiku, kdy se rozhodneme jednat, vracíme se zpět do černobílého světa. Každý z nás má plné právo vidět a cítit věci po svém. Jakmile ale na základě svých pocitů něco uděláme, přichází realita. Ta už žádné odstíny nemá – každý krok má svůj konkrétní následek, který buď nastane, nebo nenastane.
Svět nemusíme přebarvovat na šedo, abychom se vyhnuli realitě. Stačí přijmout, že fakta venku jsou černobílá, barvy jsou uvnitř nás a za to, jak se na svět podíváme a co uděláme, si každý z nás ponese své vlastní následky.
A právě v tom je i naše největší svoboda. Pevná pravidla venku nám dávají jasný bod, o který se můžeme opřít, zatímco uvnitř nás zůstává nekonečný prostor pro radost, lásku i všechny ostatní barvy, které dávají životu chuť. Když to přijmeme, máme svůj život pevně ve vlastních rukou.
