Článek
Hlavou mi jede milion otázek:
Kdyby bolest způsobovala změnu barvy kůže, všiml by si někdo, kolik jí poslední dobou cítím? Je možné, že by to konečně někoho zajímalo?
Ne jen někoho, ale hlavně ty nejbližší…?
Je to mnou, dobou, lidmi které mám kolem sebe, jejich vlastním nedostatkem lásky a pozornosti, nebo to je běžná věc?
Proč mám celý život pocit, že na mě nikomu doopravdy nezáleží?
Proč se moje rodina tváří, jako že se nic neděje? Že je vše normální? Mě to tak nepřipadá.
Proč si nikdo nevšimne toho, že se necítím psychicky dobře? Proč má ještě naopak potřebu přidávat mému pocitu osamělosti a přesvědčení, že na mě stejně nikomu nezáleží? Ani vlastní matce.
Ráda bych řekla, že už jsem na to za svůj život zvyklá. Ale proč by mi to mělo připadat normální? Nebo v pořádku. Mám kolem sebe přátele, u kterých poprvé v životě vidím, jak vlastně takový vztah mezi rodiči a dospělými dětmi může vypadat a naplňuje mě to smutkem. Prázdnotou, možná trochu závistí, ale rozhodně bolestí.
Ano, bolest je je správné slovo. A taky nespravedlnost? Pocit viny? Protože si kladu otázku - proč já? proč vlastně já? Byla jsem zlobivé dítě, nebo škaredé? Nebo co jsem komu udělala, že zrovna já se cítím tak opuštěná a nemilovaná, přes to, že mám oba rodiče živé a zdravé?
V čem je moje kamarádka Alex lepší, když ji její rodiče oba bezmezně milujou? Je to tím, že je jedináček a já mám dva mladší sourozence?
Nevím, nemyslím si. Upřímně bych o sobě řekla, že jako člověk jsem se nakonec celkem povedla. Považuji se za hodnou, milou a vstřícnou.
Jasně, i já mám své neduhy, ale za posledních 5 let se mi na nich podařilo docela dobře zapracovat. Rozhodně nelžu, nekradu, mám práci a jsem soběstačná. Neberu drogy, nehraju automaty, nesetkávám se s podivnými individui a málokdy někoho kolem sebe zatěžuju tím, že bych něco potřebovala.
Přesto mám pocit, že pro mé rodiče a rodinu nejsem dost. A je to vtipné, protože mám vyšší vzdělání než oni, vydělávám několikanásobně víc, jsem zcestovalá, jsem klidná a praktická - umím si poradit s kdečím, rozumím věcem o kterých oni nic neví - a přesto to není dost. Nebo je to možná spíš samozřejmost. Těžko to pojmenovat, ale nezvpomínám si, kdy jsem byla naposledy za něco pochválena, nebo oceněna. Možná když jsem se učila chodit nebo si sama utírat zadek, kdo ví.
Nikdy mi nepřišlo, že se jim snažím něco dokazovat - abyste rozumněli, nikdy jsem nezažila, že bychom neměli co jíst nebo kde bydlet, ale rozhodně jsme neměli peníze nezbyt a mé dětství nebylo zaplněné materiálními věcmi, po kterých jsem toužila. A i přes to nemám pocit, že bych se vydala cestou, kdy se snažím rodičům něco dokázat. Spíš jsem se snažila zalepit si své bolístky a nenaplněné dětské přání a touhy. Hezké věci, zážitky, dovolené, lepší auto nebo třeba pěkný byt. A podařilo se mi to. Postupně jsem pracovala na tom, abych vždy měla takovou práci, která mi zajistí žít a ne jen přežívat. A ačkoliv jsem to vždy dělala pro sebe, nějaká pochvala nebo uznání rodičů, jejichž život v mém věku vypadal uplně jinak, vlastně nikdy nepřišla. A ačkoliv to takhle probíhalo celý můj život, musím přiznat, že mě to zraňuje.
A poslední dobou té bolesti bylo opravdu hodně.
Občas přemýšlím nad tím, proč si lidi dělají děti. Proč si je dělají, když jim nejsou schopni dát vše a zabezpečit je? Ale hlavně, proč si je dělají, když jim nejsou schopni dát lásku?
Lásku, pocit bezpečí, podporu a prostor dělat chyby. Ačkoliv mě to mrzí, musím říct, že tohle jsem doma nikdy nezažila. Neříkám, že mě neměli/nemají svým způsobem rádi, ale já se tak nikdy NECÍTILA. Milovaná, chráněná a pochopená. Nikdy. Už od dětství jsem měla před rodiči tajemství. Malé, velké - na tom nezáleží. Prostě tam nebyl bezpečný prostor na to se jim s čímkoliv svěřovat. Nikdy jsem se s mamkou nebavila o klucích, neřešila kdo se mi líbí. Nikdy jsme spolu nenakupovaly jen tak for fun. Neměli jsme spolu tajemství. Nic co by nás spojovalo. Upřímně, jsem v ní neměla ani důvěru. Vzpomínám si, jak jsem to poprvé dostala. Bylo mi myslím 14 a byla jsem na prázdninách u babičky. Při představě, že jí to budu muset říct, jsem měla knedlík v krku. A tak jsem jí to jen napsala jako dovětek nějaké sms. Takové to btw. Nikdy mi na to myslím ani nic neřekla. Co ale nezapomněla udělat, je hned to vykvákat sousedce, když nám pár měsíců na to doma došly vložky a já zrovna nějakou potřebovala.
Tím náš vztah rozhodně neposílila, a já to tehdy brala jako šílenou zradu. Bolí mě to dodnes, i když je to blbost.
Asi si umíte představit, že zájem svěřovat se, se z mojí strany rozhodně nezvětšil, ba naopak, jen jsem se utvrdila v tom, že to není bezpečné.
Ale proč by budování vztahu a důvěry, měla iniciovat 15 letá dcera, namísto 38 leté matky? Nemělo by to být naopak?
Jak už celý kontext napovídá, jsem ročník 96. Mileniál nebo generace Z, co já vím. Co tím chci ale říct - jsme generace, kde je tahle rodinná situace naprosto typická, možná až „normální“. Odborníci to budou vysvětlovat tím, že ani naši rodiče nepoznali bezpečný domov, bezpodmíněnou a vyslovenou lásku, nebo podporu ze strany rodičů. Naopak, byl to často řev, hádky a přísná pravidla. Žádná komunikace, žádné pocity, málo možností.
Do háje ale, proč mě to má zajímat? Proč to mám být pořád já, kdo se snaží někoho pochopit? Omlouvat? Každá generace má něco. Mě to samozřejmě mrzí, že lidé kteří mě vyrobili, sami vyrostli v nedostatku lásky a zájmu, ale neměl by to být ten největší důvod, proč to svým vlastním dětem vynahradit? Nedostalo by se jim tak konečně i dostatek lásky zpět?
Možná by bylo vše jinak, kdyby byly pro početí vlastních dětí stejně přísné podmínky, jako například pro adopci. Možná by pak měli děti jenom ti, kteří je chtějí milovat, a ne si pouze odškrtnout společenskou povinnost.
To se ale nikdy nedozvíme, protože už jsem tady, je mi 30 a znovu prožívám pocity zklamání, nedocenění a lhostejnosti jako tehdy, když jsem byla na střední, rodiče mi nerozuměli (ani se mi nesnažili porozumět) a já se kvůli tomu řezala. Vlastně dodnes absolutně nechápu, že se mě na moje pořezané stehno ani slovem nezeptali. Ani jediným zatraceným slovem.
Dřív bych jim to ani nedokázala přiznat, cítila jsem se kvůli tomu trapně a všelijak to skrývala. Dneska už bych tu větu možná zvládla poskládat. Řezala jsem se, protože jsem se cítila opuštěná a nemilovaná. Nepochopená a nechtěná. A to vámi, mí drazí rodiče.
***
Už pár dní mám náladu pod psa a při každé příležitosti brečím. Nikdy jsem nebyla typ člověka, který by se vyžíval v sebelítosti. Dlouhých x let jsem nebyla schopná ani pořádně brečet. Poslední týdny je to ale jinak. Rozbrečí mě rodinná scéna ve filmu, kde spolu matka a dcera mají hezký vztah. Rozbrečí mě pán, který vzal svého malého syna trénovat motocross na takovou malou trať, kolem které jezdím každý den z práce. Rozbrečí mě, když mi moje nejlepší kámoška pošle video, ve kterém mi sděluje, že jí rodiče koupí nové auto. Rozbrečí mě moje matka, která pro mě asi po 12 letech něco udělala a pak mi to stejně otlouká o hlavu. Rozbrečí mě šéfova reakce, když se mu svěřím, že už jsem jen krok od mentálního zhroucení, z toho jaké hrůzy teď v práci musím řešit.
Už pár dní si říkám, že život nemá smysl, a jestli by mi nebylo líp, kdybych se další den už neprobudila.
Už pár dní se cítím na vše tak sama a opuštěná.
Už pár dní bojuju v hlavě sama se sebou. Abych vstala a šla do práce. Abych to zkusila znovu, i když to několikrát nevyšlo. Abych našla sílu, čelit svým problémům, které jsou aktuálně hlavně finanční. Abych to nevzdala.
