Článek
A tak jsem si jednoho dne koupila letenku na Island. Bez konkrétního plánu, bez jasné představy, jen s touhou konečně zažít něco opravdového. Něco syrového, co mě dostane z města, z práce, z rutiny, ve které jsem se pomalu dusila.
Island mě lákal roky. Drsné počasí, divoká příroda, minimum lidí a maximum prostoru. Představovala jsem si, jak se tam konečně zklidním, srovnám si myšlenky, projdu se mezi sopkami a možná i najdu nějaký ten nový smysl. Znělo to romanticky. A v hlavě se mi to celé skládalo jako trailer k filmu – silná žena v nehostinné krajině, vítr jí cuchá vlasy, ale ona jde dál. Realita? Ta měla úplně jiný scénář.
Začalo to hned první nocí v Reykjavíku. Ubytování přes inzerát vypadalo mile. Starší pár, co pronajímal podkroví. Jenže když jsem dorazila, nikdo neotevřel. Stála jsem tam s batohem v dešti, telefon nefungoval, a jediné, co mi běželo hlavou, bylo: „Co tady sakra dělám?“ Nakonec jsem spala na letišti. Na lavičce. S čepicí přes oči. A s vědomím, že první lekce je tady: romantika končí, když začne pršet a nemáte kam jít.
Další dny byly lepší. Stopování fungovalo, lidé byli vstřícní, krajina dechberoucí. Jela jsem podle intuice – kde se mi líbilo, tam jsem zůstala. Pracovala jsem chvíli na farmě, pak v malém hostelu, poznávala lidi z celého světa, povídali jsme si večer u ohně, pili čaj i pivo, a já si připadala jako součást něčeho většího. Jenže pak přišel další reality check.
Na jedné farmě mi dali na starost ovce. Zní to idylicky, ale zkuste si ve větru, který vám trhá obličej, běhat za vystresovaným stádem, přelézat ploty a ve sněhu hledat zatoulaná jehňata. Do toho jsem si zvrkla kotník. A nikde nikdo, kdo by mi pomohl. Seděla jsem tam na kopci, nohavice promočené, noha bolela, vítr mě fackoval, a já brečela. Ne bolestí, ale tím náhlým uvědoměním, že to celé nezvládám. Že možná nejsem tak silná, jak jsem si myslela. A že někdy toužíme po dobrodružství, ale už nepočítáme s tím, jak bude bolet.
Na Islandu mě taky poprvé opravdu dohnal strach. Ne ten klasický městský – ze zpoždění, z šéfa, z přeplněného metra. Ale syrový strach o život. Byla jsem na výletě sama, měla jsem půjčené auto, chtěla jsem stihnout vodopád před setměním. Jenže najednou déšť, mlha houstla a já náhle netušila, kde jsem. GPS vypadla, signál nikde. Všude jen šedobílá tma a ticho, které nebylo klidné, ale hrozivé. Auto klouzalo, srdce mi bušilo a já si fakt myslela, že se ztratím. Že mě najdou až na jaře. Ten večer jsem spala v autě. Zakrytá vším, co jsem měla. Třásla jsem se zimou a v hlavě mi jelo jediné: „Tohle jsi chtěla? To je to tvé slavné dobrodružství?“
A přesto to všechno mě ta země změnila. Island je jako zrcadlo. Nechová se k vám hezky, ale spravedlivě. Neomlouvá se za to, že je drsný. Ukazuje vám, kde máte slabiny. A taky vás naučí dívat se na život jinak. Když denně sledujete, jak se počasí mění během minut, když vidíte, jak sopka klidně doutná za rohem, když jdete přes pole lávy a víte, že pod vámi dýchá země – tak nějak přestanete řešit blbosti.
Zažila jsem tam dny, kdy jsem měla radost jen z toho, že neprší. Nebo že mi někdo v kavárně v malé vesnici udělal kávu, co chutnala jako domov. Nebo že jsem mohla týden jen mlčet, poslouchat vítr a nikomu nic nevysvětlovat. Island mě naučil být sama se sebou. Bez diváků, bez očekávání. A i když jsem si několikrát říkala, že už na tohle nemám, že chci zpátky do pohodlí, vždycky jsem ráno vstala, oblékla se a šla dál.
Když jsem se vrátila domů, lidi mi říkali: „Ty jsi tak odvážná! Já bych se bála.“ A mně to přišlo paradoxní. Protože já se bála taky. Celou dobu. Ale to je na tom to zvláštní – že odvaha není nepřítomnost strachu. Je to rozhodnutí, že přesto všechno jdete dál. A že se nebojíte přiznat, že vám někdy bylo ouvej.
Neříkám, že to bylo krásné dobrodružství. Nebylo. Bylo to syrové, nevyzpytatelné, často hodně těžké. Ale bylo to opravdové. A to jsem potřebovala. Poznat, jaké to je, když nemůžete utéct ani do tepla, ani do wi-fi, ani do rutiny. Když jediná opora jste vy sami.
Dneska, s odstupem, vím, že jsem tam nechala kus strachu, ale vzala si zpátky kus sebe. Taky vím, že když člověk řekne „chci změnu“, měl by si být jistý, že ji opravdu chce. Protože změna neznamená jen krásné výhledy a nové příběhy. Znamená taky nepohodlí, samotu, ticho, které vás konfrontuje s tím, kdo jste. A někdy je to silnější, než jste připraveni unést.
Ale přesně to je na tom cenné. Že i když se bojíte, jdete dál. A že někde mezi sněhem, větrem a lávou si uvědomíte, že vlastně žijete. Naplno. Bez filtru. Bez pohodlí. Ale srdcem.
