Článek
Babička měla vždycky ráda dobré jídlo. Ale ne ledajaké. Měla slabost pro drahé restaurace, kde ceny na jídelním lístku dokázaly zvednout tlak každému, kdo se jen podíval. A přesto tam chodila pravidelně.
Když jsem se jí poprvé ptala, jak to dělá, jen se usmála a řekla: „Mám své způsoby.“ Tehdy jsem si myslela, že jde o nějaký malý trik, možná slevovou kartu nebo věrnostní aplikaci. Ale brzy jsem zjistila, že babička je mistryně strategie.
Začalo to nenápadně. Každou středu se připravila, oblékla svůj nejlepší kabát, který sice nebyl nový, ale uměla ho podat tak, že vypadal jako z módního časopisu, a vyrazila do restaurace. „Dneska si dám polévku a hlavní chod,“ hlásila mi při odchodu s úsměvem, který něco naznačoval.
Jednoho dne jsem se rozhodla ji sledovat. Seděla jsem u okna naproti restaurace a čekala, co se stane. Babička vkročila dovnitř, přivítala se s číšníkem jako stará známá a objednala oběd. A pak začaly první zábavné momenty.
Nejprve vyndala svůj vlastní hrníček na vodu. „V restauraci je pitná voda drahá,“ vysvětlila mi později, když jsme seděly u kávy. „Tak proč neudělat věc jednoduchou?“ Bylo vtipné sledovat, jak číšník zůstane stát a jen zmateně kouká, zatímco babička opatrně nalévá vodu z malého porcelánového hrníčku.
Pak přišla na řadu hlavní taktika. Každé jídlo objednávala s takovou grácií, že to vypadalo, jako by opravdu platila každý cent. Ale místo toho využívala triky, které zvládla za desetiletí, například objednala polévku „s malou přílohou navíc“, která se ve skutečnosti ukázala jako porce hlavního chodu. Číšník se jen usmíval, protože ji znal, a ona si spokojeně užívala jídlo.
A nejlepší bylo, když přišla na dezerty. Babička uměla přesvědčit číšníka, že ona zbožňuje ochutnávat všechny nové recepty „jen po lžičkách“. Všichni věděli, že každou z těch lžiček pojme s výrazem úplné spokojenosti a trochou teatrálnosti, takže nikdo nepochyboval o její lásce k sladkému.
Největší trik ale přišel u účtu. Babička měla seznam akcí a slev, které sbírala z letáků a aplikací restaurace. Překvapivě se jí podařilo kombinovat několik slev a k tomu ještě věrnostní body tak, že účet byl skoro symbolický. A přitom číšník, který ji dobře znal, vždycky jen pokýval hlavou a usmíval se.
Jednou jsem ji přistihla, jak s úsměvem odchází z restaurace, zatímco v kabelce měla jen drobné na parkování. „Babi, ty jsi geniální,“ vydechla jsem a smích se mi rozlehl po ulici. Ona se jen zamračila a řekla: „To není genialita, to je zkušenost. A trochu trpělivosti.“
Kdo ji znal, hned pochopil, že babička má svoje způsoby a že se s ní nedá moc hádat. Vypadalo to, že chodí na drahé obědy jen pro radost, ale ve skutečnosti byla mistryně strategie a lidského šarmu. Kombinace laskavosti, trošky drzosti a znalosti restaurace ji činila neporazitelnou.
Nejvíc mě pobavilo, když jednou číšník pokoušel babičku přesvědčit, aby si dala extra přílohu „na účet restaurace“. Babička jen pokrčila rameny, podívala se na mě a řekla: „Vidíš? Mám všechny trumfy v rukávu.“
Od té doby, kdykoli jdeme do restaurace, vzpomínám na babičku a její taktiky. Naučila mě, že někdy je možné vychutnat si luxus, aniž by člověk musel platit plnou cenu , pokud má smysl pro humor, šarm a trpělivost.
A i když jsem se smála, obdivovala jsem ji zároveň. Babička ukázala, že život se dá zvládnout s grácií, lehkostí a trochou nápaditosti. Její obědy nebyly jen o jídle . Byly o strategii, humoru a radosti, kterou dokázala najít v každodenních maličkostech.
Nakonec jsem si uvědomila, že tahle babiččina schopnost „vyzrát nad restaurací“ nebyla jen o penězích. Byla o pohledu na život, kde se dá všechno udělat s nadhledem a úsměvem. A přesně proto jsem se pokaždé smála, když jsem ji sledovala , protože tahle žena věděla, jak si udělat radost a zároveň si z toho udělala malé umělecké dílo.
