Článek
Marie byla královna slibů. Moje matka. Žena, která celé těhotenství vyprávěla každému, kdo byl ochotný poslouchat, jak se těší na vnučku. „Já si ji budu brát každý týden,“ smála se. „Ty si aspoň odpočineš. Já vím, jaké to je.“ Kývala jsem, usmívala se a v koutku duše cítila úlevu. Věřila jsem jí. Byla to přece babička. Krev. Rodina.
Jmenuji se Petra. A byla jsem hloupá.
Když se narodila Anička, svět se mi zúžil na tři věci: dítě, vyčerpání a přežívání. Porod byl těžký, noci nekonečné, tělo rozbité. Čekala jsem, že se objeví Marie. Že zazvoní, vezme kočár, uvaří polévku, řekne: „Lehni si, já to vezmu.“ Přesně tak, jak to slibovala.
Nezazvonila.
První týden poslala zprávu. „Jsem nějaká unavená, víš. Stavím se, až mi bude líp.“ Druhý týden zavolala. „Teď to nejde, bolí mě záda.“ Třetí týden přidala migrénu. Čtvrtý týden tlak. Pátý týden už jsem se neptala. A ona se neozvala.
Zvládala jsem to sama. Já a Anička. Manžel Tomáš chodil do práce, pomáhal, jak mohl, ale realita byla neúprosná. Potřebovala jsem oporu. A ta měla jméno Marie – alespoň podle slibů.
Když se konečně ukázala, bylo Aničce šest týdnů. Přišla na hodinu, bez nabídky pomoci. Sedla si, vzala dítě do náruče, udělala si fotku na Facebook s popiskem „Moje princezna ❤️“ a po čtyřiceti minutách oznámila, že je vyčerpaná.
Vyčerpaná z čeho? Z cesty tramvají?
Zatímco já jsem byla vyčerpaná z neustálého nedostatku spánku, z hormonů, z pláče, z odpovědnosti, která mi ležela na hrudi jako betonová deska. Ona byla vyčerpaná ze života, ve kterém nemusela vstávat ve tři ráno. Ze života, kde si mohla lehnout, kdy chtěla.
Začala jsem se zlobit. A spolu s tím přišel stud. Protože zlobit se na vlastní matku je skoro tabu. „Vždyť ona už má svoje roky,“ říkali mi. „Nemůžeš po ní chtít moc.“ Nechtěla jsem moc. Chtěla jsem to, co sama nabízela. To, čím se chlubila. To, čím si hladila ego.
Nejhorší nebyla její nepřítomnost. Nejhorší byla její role oběti. Pokaždé, když jsem naznačila, že bych potřebovala pomoct, obrátila to proti mně. „Ty vůbec nechápeš, jak mi je.“ „Já už nemám sílu.“ „Ty jsi mladá, ty to dáš.“
Ano, dala jsem to. Protože jsem musela. Ne proto, že bych měla kolem sebe armádu podpory.
Marie mezitím dál vyprávěla okolí, jak je babičkou na plný úvazek. Jak je unavená z hlídání. Jak obětuje všechno pro rodinu. Lidé mi gratulovali k tak skvělé mámě. Já se usmívala a měla chuť křičet.
Jednou jsem ji požádala, jestli by si Aničku nevzala na dvě hodiny, abych se mohla vyspat. Podívala se na mě, jako bych ji žádala o ledvinu. „To bych nezvládla,“ řekla. „Víš, jak jsem na tom.“
V ten moment ve mně něco prasklo. Ne nahlas. Uvnitř. Došlo mi, že nejsem dcera. Jsem kulisa. A Anička není vnučka. Je rekvizita.
Dnes už od Marie nic nečekám. Přestala jsem. Je to jednodušší. Bolí to méně než další slib, který se rozpadne při prvním náznaku nepohodlí. Moje dcera má babičku jen na fotkách a na řečech cizích lidí. V reálném životě má mámu, která se naučila být silná dřív, než chtěla.
Tenhle příběh píšu pro všechny ženy, kterým bylo řečeno: „Neboj, pomůžu.“ A pak zůstaly samy. Rodina není o titulech. Je o činech. A únava je někdy jen hezké slovo pro nezájem.
A Marie? Ta se pořád chlubí. Už jsem si zvykla. Některé babičky totiž milují roli víc než dítě samotné.
