Článek
Blíží se jaro. Pro někoho slunce, kytky a lehčí oblečení. Pro mě vyrážka na krku, žaludeční křeče a jeden jediný obličej, který se mi zjevuje i ve snu.
Úřednice z finančního úřadu.
Jakmile otevřu kalendář a vidím „daňové přiznání“, tělo reaguje dřív než hlava. Svědění. Červené fleky. Napětí v ramenou. A vzpomínky. Protože vím, že mě zase čeká kolečko ponížení, kontrol, přehazování papírů a věta, kterou slyším každý rok:
„No… mně se to nějak nezdá.“
Poprvé jsem si myslela, že mám smůlu. Že prostě narazíš na přísnou úřednici. Druhý rok jsem byla nervózní. Třetí rok už mi bylo jasné, že nejde o náhodu.
Ona si na mě zasedla.
A to nejlepší? Nikdy nenašla chybu. Nikdy.
Všechno sedí. Čísla. Řádky. Přílohy. Dokonce jsem si začala platit daňového poradce. Člověka, který to dělá třicet let. Všechno projde, potvrdí, zkontroluje. „Je to v pořádku,“ řekne. A já si naivně myslím, že letos už to bude klidné.
Nebude.
Sedím naproti ní. Ona listuje papíry pomalu. Přehnaně pomalu. Dělá pauzy. Mlčí. Dívá se na monitor. Pak na mě.
A já vím, že to přijde.
„Tady… tenhle údaj.“
„Ano?“
„No… je správně. Ale mohla byste mi k tomu dodat ještě…“
Ještě co?
Další potvrzení. Další výpis. Další nesmysl, který zákon nevyžaduje, ale ona ho „raději chce“.
Když se bráním, zvedne obočí.
„Víte, já to můžu poslat ke kontrole.“
To je její oblíbená věta. Vyhrožování zabalené do úsměvu.
Jednou jsem se jí zeptala přímo:
„Můžete mi říct, co konkrétně je špatně?“
Podívala se na mě, naklonila hlavu a řekla:
„Já říkám, že je to v pořádku. Jen si to ještě projdeme.“
Projít. Znovu. A znovu. A znovu.
Každý rok si kvůli ní beru dovolenou. Každý rok odcházím s pocitem, že jsem něco provedla, i když jsem neudělala vůbec nic. Každý rok se cítím menší, unavenější a vzteklejší.
A ta vyrážka? Ta se objevuje pokaždé. Jako hodinky. Doktor mi řekl, že je to stres. Že tělo reaguje, když už hlava nemůže.
Tak děkuji. Finanční úřad jako dermatolog.
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Nemůžu si stěžovat. Nemůžu ji obejít. Nemůžu říct: „Nechci k ní.“
Musím sedět, poslouchat a usmívat se, zatímco ona si užívá moc. Tichou, úřední, nenápadnou.
Viděla jsem ji, jak se chová k jiným. Směje se. Vtipkuje. Přátelská.
A pak přijdu já.
Najednou je chladná. Odtažitá. Podezřívavá.
Nikdy nezvýší hlas. To by bylo moc nápadné. Ona mě dusí pomalu.
Jednou jsem zkusila přijít extra připravená. Barevné záložky. Popisky. Všechno přehledné.
Podívala se na to a řekla:
„Vy jste si s tím dala práci.“
A v očích měla něco, co mě vyděsilo. Spokojenost. Protože věděla, že mi na tom záleží. A že mě má v hrsti.
Když jsem odcházela, klepaly se mi ruce. Ne vztekem. Vyčerpáním.
Letos se daně zase blíží. A vyrážka už je tady. Ještě jsem ani neotevřela formulář. Stačí pomyšlení.
Vím, že přijdu. Vím, že si sednu. Vím, že uslyším tu větu.
A vím, že to zase přežiji.
Ale pokaždé si říkám totéž. Nejhorší nejsou daně.
Nejhorší jsou lidé, kteří z malého razítka udělají zbraň.
