Článek
Když jsme se s manželem Tomášem stěhovali k jeho matce, říkala jsem si, že to zvládnu. Bylo to přece jen dočasné. Než našetříme. Než se postavíme na nohy. Než si najdeme něco vlastního. „Máma je v pohodě,“ uklidňoval mě. „Bude ráda, že tam budeme.“
Byla ráda. Až příliš.
Tchyně se jmenovala Věra. Na první pohled milá ženská, která ráda vařila, pekla a všem vykládala, jak moc miluje rodinu. Jenže jakmile jsme zavřeli dveře pokoje, bylo jasno, že tenhle dům nikdy nebude náš.
Začalo to nenápadně. Poznámky. „Ty polévky děláš jinak než já.“
„Tomáš má radši, když je maso víc propečené.“
„On byl vždycky citlivý, víš?“
Tvářila se, že mi radí. Ve skutečnosti mě učila, kde je moje místo. Pod ní.
Neměli jsme vlastní kuchyň. Neměli jsme vlastní obývák. Neměli jsme ani vlastní hádky. Všechno slyšela. Všechno komentovala. Všechno hodnotila. Když jsme se pohádali, věděla to dřív než já. Když jsme se usmířili, už bylo pozdě, měla jasno, že problém jsem já.
Tomáš mlčel. Vždycky mlčel.
Říkala jsem si, že to přejde. Že si zvykne. Že když budu hodná, vstřícná, tichá, bude klid. Jenže ticho je pro takové lidi pozvánka. Začala mi chodit do věcí. Přerovnávala skříně. Prala naše prádlo, i když jsem ji prosila, ať to nedělá. Četla mi poštu. Jednou mi bez ptaní vyhodila oblečení, které se jí nelíbilo.
„Tohle bys stejně nenosila,“ řekla s úsměvem.
Jednou mi řekla větu, na kterou nikdy nezapomenu:
„Dokud bydlíte tady, bude to po mém.“
A Tomáš nic. Jen seděl a koukal do talíře.
Nejhorší to bylo večer. Když jsem si myslela, že máme chvíli pro sebe. Najednou se otevřely dveře. Bez klepání. „Jen jsem se chtěla na něco zeptat.“ Nikdy to nebyla pravda. Vždycky chtěla kontrolovat. Nás. Mě.
Začala jsem být nervózní. Hlídala jsem se. Přestala jsem být sama sebou. Každý krok byl špatně. Každé slovo se dalo použít proti mně. Když jsem si stěžovala Tomášovi, řekl: „Ona to nemyslí zle. Ty to moc prožíváš.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že jsem v tom sama.
Když jsem onemocněla, bylo to ještě horší. Ležela jsem s horečkou a slyšela, jak v kuchyni říká: „Kdyby se víc starala o domácnost, nebyla by pořád nemocná.“ Tomáš to slyšel. A neřekl zase nic.
Začala jsem brečet potichu. Aby to neslyšela. Aby neměla další důvod.
Vyvrcholilo to hádkou kvůli maličkosti. Řekla jsem, že se odstěhujeme. Že to takhle dál nejde. Tchyně se na mě podívala a klidně řekla: „Tak běž. Ale Tomáš zůstane.“
A on zůstal stát. Mlčel. Nezastal se mě. Zůstal.
Ten večer jsem si sbalila tašku. Ne všechno. Jen to nejnutnější. Odejít bylo těžké. Zůstat by bylo horší.
Tomáš mi pak psal, že jsem přehnala. Že jsem rozbila rodinu. Že jeho máma to myslela dobře. Neodpověděla jsem. Protože jsem už neměla sílu vysvětlovat, že láska není kontrola a rodina není vězení.
Rozvedli jsme se o půl roku později.
Dnes bydlím sama. V malém bytě, kde mi nikdo neleze do věcí, do hlavy ani do života. Není to luxus. Ale je to klid. A ten má větší cenu než jakákoli „dočasná pomoc“.
Bydlení u tchyně byla největší chyba mého života.
Ne proto, že by byla zlá.
Ale proto, že jsem v jejím domě přestala existovat jako člověk.
