Článek
Byl obyčejný podzimní den. Z práce jsem šla pěšky, protože mi autobus ujel před nosem, a chtěla jsem se trochu projít. Měla jsem na sobě kabát, který jsem vytáhla po letech, a šla jsem tiše po mokrém chodníku. Když jsem čekala na přechodu, ozval se vedle mě mužský hlas.
„Promiňte, nechci rušit,“ řekl, „ale vy mi jste nějaká povědomá.“
Otočila jsem se. Stál tam asi čtyřicetiletý muž, upravený, s klidným výrazem v obličeji. Chvíli jsem se na něj dívala a byla si jistá, že ho neznám.
„To asi ne,“ usmála jsem se zdvořile.
„Možná,“ řekl a pousmál se, „možná se pletu. Ale máte zvláštní pohled. Připomíná mi někoho z dětství.“
Rozsvítilo se zelené a já přešla na druhou stranu. Myslela jsem, že tím to skončí, ale muž šel chvíli vedle mě. Nepůsobil dotěrně, spíš zvědavě.
„Vy nejste z Kralovic?“ zeptal se.
To jméno mě zarazilo. Kralovice. Malé město, kde jsem prožila prvních pár let života, než jsme se s mámou odstěhovaly po tátově smrti. „Odtamtud jsem kdysi byla,“ odpověděla jsem pomalu.
Zastavil se. „Já věděl, že vás znám. Vy jste Hanka, že jo? Hanka Vrbová?“
Zamrazilo mě. To příjmení jsem nepoužívala už dvacet let.
„Ano,“ řekla jsem tiše.
Muž se usmál, ale v očích se mu něco pohnulo. „Já jsem Petr. Petr Havel. Chodil jsem s tebou do školky.“
Neřekla jsem nic. Jen jsem se na něj dívala, jak se usmívá tím zvláštním úsměvem lidí, kteří právě otevřeli dveře do minulosti, o které jste si mysleli, že dávno neexistuje.
„Ty jsi ta Hanka,“ zopakoval tiše. „Ta, co… co se jí ztratil táta.“
Ta slova se mi zabodla přímo do srdce.
Přikývla jsem. „Jo, to jsem já.“
Chvíli jsme stáli a povídali si. Říkal, že se do města přistěhoval zpátky, že tam teď má mámu. Zmínil pár jmen ze školky, která mi zněla povědomě, ale z dálky. Nakonec jsme si vyměnili čísla, jen tak, že se prý někdy ozveme. A já šla domů, s podivným pocitem v hrudi.
Doma jsem sedla na gauč a dlouho koukala do prázdna. To jméno, to město, ta vzpomínka… Všechno se ve mně začalo probouzet. Po tolika letech jsem si vzpomněla na tátu. Na to, jak jsme chodili k rybníku, jak mě učil jezdit na kole. A na ten poslední den, kdy prostě nepřišel domů.
Maminka mi tehdy řekla, že měl nehodu. Že se utopil. Nikdy jsme o tom moc nemluvily. Po letech jsem přestala pátrat, přijala to jako hotovou věc. Jenže teď, když jsem slyšela Petrova slova, se něco ve mně pohnulo.
V noci jsem nemohla spát. Vstala jsem a začala prohrabávat staré krabice v šuplíku, kde mám věci z dětství. Dopisy, fotky, pár pohlednic. A tehdy jsem ji našla, malou fotografii, o které jsem dávno zapomněla. Na ní jsem byla já, táta… a vedle nás nějaký muž. Vysoký, hubený, s úsměvem, který jsem si nevybavovala. A za fotkou bylo napsáno: „U rybníka – léto 1994“.
A pak mi to došlo. Ten muž na fotce nebyl nikdo jiný než ten, který se mnou dnes stál na přechodu. Petr.
V tu chvíli mi srdce spadlo až do žaludku. Vzpomínka, která se mi vracela ve snech, hlasy u vody, tátův smích, a pak křik. Vždycky jsem to považovala za dětský sen. Ale co když to sen nebyl?
Druhý den jsem mu napsala. Sešli jsme se v malé kavárně v centru.
„Petře,“ začala jsem opatrně, „můžu se tě na něco zeptat? Pamatuješ si na mého tátu?“
Zarazil se. Dlouho mlčel, pak přikývl.
„Pamatuju,“ řekl tiše. „Ten den, kdy zmizel… já byl s vámi. Můj táta tehdy taky. Ale naši mi řekli, že o tom nemám nikdy mluvit.“
Zamrazilo mě. „Proč?“
„Nevím přesně,“ řekl. „Jen vím, že se něco stalo u vody. Že se pohádali. A že druhý den tvůj táta nebyl.“
Seděla jsem tam a cítila, jak se mi svět hroutí pod rukama. Tolik let jsem věřila, že šlo o nehodu. Že prostě uklouzl. A teď přede mnou seděl člověk, který byl tehdy u toho, a jeho oči říkaly, že za tím bylo něco víc.
Domů jsem se vrátila rozbitá. Ale s jedinou jistotou, že musím zjistit pravdu. Zavolala jsem mámě. Když jsem jí všechno řekla, ztichla. Dlouho, hrozně dlouho. A pak řekla:
„Byl to jeho nejlepší přítel. Pohádali se. Tvůj táta chtěl odejít a on mu to nedovolil. Policie to tehdy zametla. Bála jsem se ti to říct.“
Seděla jsem s telefonem v ruce a nevěřila, že to slyším. Celý můj život, všechny ty roky, kdy jsem si říkala, že táta prostě zmizel, se teď převrátily.
A já pochopila, odkud mě Petr znal. Ne ze školky. Z té fotografie. Z toho dne, kdy se všechno zlomilo.
Když jsem šla spát, přemýšlela jsem, proč mě oslovil zrovna teď. Možná potřeboval říct pravdu. Možná chtěl konečně ukončit ticho. A možná mě oslovil proto, že život občas pošle minulost zpátky, aby člověk mohl začít znovu, tentokrát s otevřenýma očima.
