Článek
K posilovně jsem šla se smíšenými pocity. Nikdy jsem nebyla sportovní typ. Vždycky jsem raději sáhla po knize nebo se prošla v parku, než abych se potila u strojů. Jenže poslední měsíce jsem cítila, že něco musím změnit – práce u počítače, málo pohybu, zadýchávání do schodů. Kamarádka mi doporučila místní fitko, prý tam mají skvělé trenéry, kteří se věnují i úplným začátečníkům.
Vstoupila jsem dovnitř a ucítila směs vůně potu, dezinfekce a proteinových nápojů. Rozhlížela jsem se nejistě kolem sebe, když ke mně přistoupil muž v černém tričku s logem posilovny. Usmál se a natáhl ruku. „Dobrý den, já jsem Petr, osobní trenér. Vy musíte být paní Nováková, že?“
A v tu chvíli se mi zastavil dech. Petr. Ne ledajaký Petr. Můj bývalý manžel.
Zírala jsem na něj jako omráčená. Všechno se mi vrátilo – naše čtyřleté manželství, hádky, ale i chvíle, kdy jsme byli šťastní. A především bolestný důvod, proč jsme se rozešli. Nemohli jsme mít děti. Nebo spíš – on nemohl. Ačkoliv jsme zkoušeli všechno, vyšetření to řekla jasně. On to nesl těžce, uzavřel se do sebe a nakonec přišel rozvod. Odsunul se ode mě i od celé rodiny a odstěhoval se na druhý konec republiky. Od té doby jsem o něm neslyšela.
A teď stál přede mnou, svalnatější, než jsem si ho pamatovala, s upraveným strništěm a pohledem, který se mi zabodával přímo do duše.
„Ty…?“ vydechla jsem.
Poznal mě hned. Jeho oči se na okamžik rozšířily, ale pak se usmál. „No vida. Svět je malej, viď?“
Najednou jsem nevěděla, co říct. Hlavou se mi honily vzpomínky – na náš první byt, na tichá nedělní rána i na slzy v noci, kdy jsem věděla, že dítě nikdy nepřijde.
„Pojď, ukážu ti to tady,“ přerušil moje myšlenky.
Provedl mě mezi stroji, vysvětloval, jak co funguje, ale já ho sotva vnímala. Pořád jsem sledovala jeho gesta, jeho hlas, který se za ta léta vůbec nezměnil. Bylo to, jako by se čas vrátil.
Když jsme se zastavili u běžeckého pásu, naklonil se ke mně a tiše řekl: „Nevěděl jsem, jestli tě někdy ještě potkám. Ale jsem rád, že jsi tady.“
Ta slova mě zasáhla. Cítila jsem, že i on přemýšlí o minulosti. Bylo v tom zvláštní napětí – ne trapné, spíš tiché, skoro až smířlivé.
Po úvodním tréninku jsme se posadili do kavárny u recepce. Bylo to zvláštní – seděli jsme proti sobě, jako kdysi, jen tentokrát bez prstýnků.
„Tak co jsi dělala ty všechny roky?“ zeptal se.
Vyprávěla jsem mu o své práci, o rodině. On mi řekl, že po rozvodu potřeboval nový začátek, a tak se vrhl do sportu. Fitko se stalo jeho životem.
Chvíli jsme jen mlčeli. Pak se odhodlal k něčemu, co jsem nečekala. „Víš, dlouho jsem ti chtěl říct… je mi líto, jak to tehdy dopadlo. Já… nevěděl jsem, jak se s tím vyrovnat. Bylo to pro mě moc těžký. Ale neměl jsem tě od sebe odstrčit.“
Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Tohle byla slova, na která jsem čekala celé roky. Ne proto, abych se vrátila, ale proto, abych pochopila, že to nebyla jen moje vina, že jsme se rozpadli.
Usmála jsem se. „Možná jsme to prostě nezvládli. Byli jsme moc mladí a moc jsme tlačili na věci, které nešly změnit.“
Díval se na mě dlouho a pak jen kývl. „Asi máš pravdu.“
Ten den jsem z posilovny odcházela s úplně jinými pocity, než s jakými jsem přišla. Chtěla jsem jen udělat něco pro své tělo, ale nakonec jsem dostala i něco pro duši – uzavření jedné kapitoly, která ve mně pořád někde bolela.
Do posilovny jsem začala chodit pravidelně. Petr se ke mně choval profesionálně, i když bylo cítit, že nás spojuje minulost. Občas jsme si po tréninku sedli na kávu, povídali si. Nebylo to o návratu, ale spíš o tom, že jsme se dokázali potkat znovu – tentokrát jako dva lidé, kteří si kdysi byli blízcí a teď se naučili pustit minulost.
A tak se z mé první návštěvy posilovny stalo něco, co jsem nikdy nečekala. Nejen začátek cesty za zdravím, ale i smíření s člověkem, kterého jsem kdysi milovala a o kterém jsem si myslela, že už ho nikdy neuvidím.
