Článek
Dovolená u moře měla být splněným snem. Rok jsme na ni šetřili a představa, že se konečně naložíme do slané vody a zapomeneme na starosti, nás držela nad vodou celé jaro. Třetí den pobytu jsme ale zjistili, že naše peněženka má vlastní hlavu.
Seděli jsme na balkóně s výhledem na moře, děti křičely, že chtějí zmrzlinu, a v tom mi pípne zpráva z banky: „Zůstatek na účtu 1 247 Kč.“ V tu chvíli jsem myslela, že to je špatný vtip. Otevřela jsem aplikaci a vidím, jak z účtu mizí částky jako voda v písku. Podívala jsem se na manžela – zrudl, jako kdyby mu právě někdo řekl, že musí s tchyní bydlet pod jednou střechou.
Samozřejmě následovala panika. Podezírali jsme všechno kolem – bankomat, hotel, číšníka z restaurace i tajemné hackery, kteří se zřejmě rozhodli, že si s námi užijí dovolenou taky. Já navrhovala policii, manžel banku, děti dál brečely kvůli zmrzlině. Připadala jsem si jako v grotesce.
Když jsme znovu prošli výpisy, všimli jsme si, že peníze mizí pravidelně. Každý den kolem dvou tisíc a vždycky na stejnou firmu: „SeaFun Services“. To znělo jako vodní skútry, potápění s instruktorem nebo minimálně karaoke na pláži. Jenže my jsme nic z toho nezažili. Největší adrenalin zatím byl, když manžel spálil nos do červena.
Začali jsme pátrat. Já podezřívavě prohledala všechny naše tašky a kufry, jestli nám někdo nevyměnil karty. A pak jsem v manželově batohu našla tři plastové kartičky s logem „SeaFun“. Zvedla jsem obočí. „Co to je?“ zeptala jsem se. Manžel se začal ošívat a pak přiznal, že na pláži podepsal nějaký papír. Nabízeli mu „speciální vstup do aquaparku“ pro rodiny a protože chtěl udělat radost dětem, neodolal.
Samozřejmě, že to nebyl žádný aquapark. „SeaFun“ byla firma, která nabízela předplatné na „zábavní balíček“, jenže jejich systém fungoval tak, že se každý den strhával poplatek, ať člověk zábavu využil, nebo ne. A náš účet se proto propadal rychleji než manželovo sebevědomí.
Byla jsem vzteklá. Manžel se hájil, že chtěl dětem dopřát tobogány, já mu připomněla, že žádný aquapark jsme zatím ani nezahlédli. Děti se válely po posteli a chechtaly se, že tatínek koupil „neviditelný park“, a já měla chuť buď brečet, nebo se smát. Nakonec vyhrál smích, protože co jiného se dalo dělat?
Druhý den jsme se vydali do kanceláře „SeaFun“. Sídlili v bungalovu natřeném na oranžovo, před vchodem stála umělá palma a na dveřích visel nápis: „Fun never stops!“ Uvnitř seděla slečna s úsměvem větším než její monitor. Vysvětlili jsme jí, že jsme zklamaní a chceme vrátit peníze. Slečna se usmála ještě víc a spustila naučenou frázi: „Ale vždyť už jste součástí naší šťastné rodiny! Peníze sice nevracíme, ale pokud chcete, můžeme vám zdarma poslat nafukovací krokodýla.“
Podívala jsem se na manžela a měla chuť ho tím krokodýlem přetáhnout. On jen seděl a kousal se do rtu. Slečna mezitím pokračovala: „A protože si vážíme vašich úsměvů, přidám vám i voucher na karaoke večer. Anglické písničky, někdy i s textem!“
V tu chvíli jsem to vzdala. Věděla jsem, že z těch peněz už neuvidíme ani eurocent. Zavolali jsme bance, kartu jsme zablokovali a smířili se s tím, že tahle dovolená bude skromnější, než jsme si plánovali. Naštěstí jsem měla malou rezervu na jiném účtu, o které manžel nevěděl – moje tajná záchrana. Díky ní jsme přežili zbytek pobytu aspoň s pizzou a občasnou zmrzlinou.
Domů jsme se vraceli unavení, trochu naštvaní, ale hlavně poučení. Manžel se snažil brát to s humorem – tvrdil, že jsme jediní lidé, co si zaplatili aquapark, který nikdy neuviděli, a že to je vlastně unikátní zážitek. Já mu na to odsekla, že příště raději koupíme dětem nafukovací bazén na zahradu a ušetříme tisíce. Děti se chechtaly a vykřikovaly, že tatínek je nejlepší, protože umí koupit zábavu, kterou nikdo jiný nevidí.
Dnes už se smějeme historkám o „neviditelném aquaparku“ i nabídce nafukovacího krokodýla. Ale hned, jak uvidím manžela podepisovat jakýkoliv papír, vyrvu mu pero z ruky dřív, než stihne napsat první písmeno.
