Článek
Slunce svítilo vysoko nad Karibikem a já se cítil, jako bych konečně našel svůj klid. Teplý písek mezi prsty, jemný vánek a vzdálená hudba z plážového baru – všechno působilo dokonale. S manželkou jsme byli spolu poprvé po dlouhé době opravdu bez starostí.
První dny byly přesně takové, jak jsme si vysnili. Každé ráno jsme se probouzeli s výhledem na nekonečně modré moře, večer sledovali západ slunce z paluby malé loďky. Smáli jsme se, koupali, jedli čerstvé mořské plody – cítili jsme, že jsme konečně spolu a že nám nic nechybí.
Pak přišel den, který všechno změnil. Rozhodli jsme se vyrazit na šnorchlování do skryté laguny. Voda byla průzračná, ryby všude kolem tancovaly mezi paprsky slunce, a já si myslel, že se nic nemůže pokazit. A pak se náhle obloha zatáhla, vítr zesílil a malé vlnky se proměnily v divoký proud. Kapitán křičel, ať se vrátíme na loď, ale proud nás odnesl pryč.
Srdce mi bušilo tak, že jsem měl pocit, že mi vyskočí z hrudi. Studená voda mi pálila kůži, manželka vedle mě pevně svírala mou ruku, a já cítil její strach úplně stejně jako svůj vlastní. Loď mizela v dálce a kolem nás plavaly medúzy a stíny pod hladinou, které mi naháněly ještě větší strach.
Minuty se protahovaly na věčnost. Každý nádech byl boj, každý pohyb vyžadoval všechno, co jsem měl. V tu chvíli mi došlo, jak snadno může být všechno ztraceno.
Pak jsme zahlédli rybářskou loď. Mávali jsme rukama, křičeli, modlili se, a když k nám konečně dopluli, cítil jsem takovou úlevu, že jsem skoro nemohl mluvit. Objali jsme se a pláč nás přemohl – kombinace strachu, únavy a štěstí byla nesnesitelná, a přitom krásná.
Cestou zpět jsme mlčeli. Seděli jsme vedle sebe a nechali srdce pomalu zklidnit. Další dny jsme trávili jen u břehu, sledovali moře a každou vlnku si vážili. Už jsme se nevydávali daleko, každý krok do vody byl plný respektu k její síle.
Když na to teď vzpomínám, nejde jen o strach, který jsme přežili. Jde o to, že mě to naučilo vážit si těch drobných okamžiků, které předtím prošly bez povšimnutí. Každý smích, každý dotek, každé tiché posezení vedle sebe má teď pro mě mnohem větší cenu. A když jsme spolu, cítím, že všechno ostatní ztrácí význam – najednou je důležité jen to, že jsme tady a že se máme jeden na druhého.
