Článek
Když jsem slyšel svou mámu, jak si stěžuje, že má „malý důchod a sotva vyjde do konce měsíce“, chtěl jsem jí pomoct. Nabídl jsem, že jí přispěju na nákup. Jen se usmála a mávla rukou. „To zvládnu,“ řekla a téma uzavřela.
O týden později mi volá:
„Miláčku, nebudeš tomu věřit, ale máme s holkama last minute do Poděbrad. Čtyři dny, plná penze, wellness a procedury. Museli jsme to vzít hned, to by byla škoda to nechat být!“
Zůstal jsem chvíli ticho. „A… peníze?“ zeptal jsem se.
„To víš, trochu se uskromním. Ale zas si člověk musí taky něco dopřát.“
A tak začal můj objevný výlet do světa důchodců, kteří sice podle statistik žijí od výplaty k výplatě, ale v praxi mají kalendář plný akcí, pobytů, výletů a kulturních zážitků, že by jim záviděl i průměrný korporátní manažer.
Když jsem ji vezl na vlak, u nástupiště už stála celá parta. Dámy v lehkých šatech, pánové v saku i v létě, kufry na kolečkách, termosky s kávou, všechno dokonale zorganizované. Bylo jim kolem sedmdesáti, ale energie by se z nich dala prodávat po kilech.
„My to máme všechno přes Svaz seniorů,“ vysvětlovala mi máma, když nastupovala. „Oni mají slevy a skupinové zájezdy, to bys koukal.“
Koukal jsem. A koukám dodnes.
Po návratu z lázní měla pleť růžovou, oči rozsvícené a vyprávěla, že si našla novou kamarádku z Hradce, která jí doporučila „skvělý hotel u moře, kde jsou samí naši“.
„Naši?“ ptám se.
„No důchodci. Každý rok tam jezdí, známe se už skoro všichni.“
Zajímalo mě, jak se dá jezdit k moři, když „penze sotva vyjde“. Tak jsem si ten hotel našel. A nestačil jsem se divit. Ceny jak za menší dovolenou v Itálii, vyprodané termíny na půl roku dopředu.
Volám mámě.
„Mami, tys mi neřekla, že to je hotel u moře. To je skoro luxusní resort!“
„Ale prosím tě,“ smála se, „my to bereme přes cestovku, oni to mají levnější. A když jedeš mimo sezónu, tak to je skoro zadarmo.“
„Skoro zadarmo“ znamenalo v jejím překladu dvacet tisíc na osobu.
Jenže tahle generace má dar. Umí si dopřát, ale zároveň si to obhájí s neuvěřitelnou logikou. „Na co bych šetřila? Aby mi to pak někdo spočítal? Radši si to užiju, dokud můžu,“ řekla a já jí musel dát za pravdu.
Když se pak vrátila z Chorvatska, přivezla mi magnetku, olivový olej a asi dvě stě fotek, na kterých byla s kamarádkami u bazénu, v kavárně, na lodi i na večerním programu s živou hudbou. Vypadaly všechny spokojeněji než kdy dřív.
„Bylo to báječné,“ vyprávěla. „Ráno cvičení, dopoledne pláž, odpoledne bingo. Večer tanec. A víš, co bylo nejlepší? Že se tam nikdo nestěžoval. Všichni si to prostě užívali.“
A pak se zasmála. „Víš, kdo byl největší tahoun? Tonda. Osmasedmdesát let, po výměně kyčle, ale tancoval jako ďábel. Říkal, že už nemá co ztratit.“
Začal jsem si všímat, že tihle důchodci žijí podle jiného rytmu. Mají menší příjem, ale víc času, víc chuti a hlavně víc odhodlání si ten čas vyplnit. Když jim dáš volný víkend, neřeknou, že budou doma odpočívat. Řeknou, že „by to chtělo aspoň nějaký výlet, když je hezky“.
Moje máma teď plánuje každý měsíc aspoň jeden. Jednou termály, jindy hory, pak divadlo. A pokaždé tvrdí, že „tentokrát se bude šetřit“.
Jednou jsem si z legrace zkusil objednat pokoj v jejich oblíbeném lázeňském hotelu. Samozřejmě plno. Do února. Volal jsem tam a paní na recepci mi řekla:
„To se musíte hlásit s předstihem. Naši senioři si rezervují termíny hned po návratu. To máte jako s festivalem. Jen bez kapel.“
Začal jsem chápat, že důchodci nejsou chudí. Jsou chytří. Umí si najít akce, slevy, balíčky a příležitosti, o kterých my mladší ani netušíme. A i když mají málo, dokážou z toho udělat hodně.
Když jsem se mámy zeptal, jestli jí nevadí, že utrácí, řekla:
„Hele, celý život jsem šetřila. Na dovolenou, na děti, na dům, na auto. A teď šetřit na co? Na rakev? Já chci žít, dokud to jde.“
A tak žije. Každý týden má sraz s kamarádkami, plánují další pobyty, sdílí tipy na levné zájezdy a mezi řečí řeší, kdo má nový kufr a kdo nejlepší plavky.
Když mi poslala fotku, jak stojí v moři po kolena a směje se, musel jsem se smát taky. Na hlavě slamák, v ruce plastový kelímek s vínem a v pozadí zapadající slunce.
„Tak co, mami, pořád žiješ od výplaty k výplatě?“ napsal jsem jí.
Odpověděla hned:
„Jo, ale zato mezi výplatami žiju naplno.“
A já jsem si uvědomil, že možná právě tohle je jejich tajemství. Že než čekat na lepší časy, oni si je prostě udělají.
Takže až příště uslyšíte, že důchodci mají hluboko do kapsy, zkuste si sehnat místo v jejich hotelu. Možná tam pochopíte, že bohatství se neměří v korunách, ale v tom, jak umíš užít každý den, i když prý „nemáš z čeho“.
