Článek
Iva a já, to bylo něco víc než jen přátelství. Byly jsme sestry, které si osud zapomněl prohodit při porodu. Od školky, přes pubertální trable s akné a prvními kluky, až po nástup do práce , sdílely jsme úplně všechno. Byly jsme ta nerozlučná dvojka, kterou všichni znali a obdivovali. A já jsem věřila, že to tak bude navždy.
Pak do mého života vstoupil Martin. Byl přesně ten typ chlapa, který mě dokázal rozesmát i po tom nejhorším dni. Po pár měsících randění jsme začali plánovat společnou budoucnost, malé věci, jako je společná dovolená u moře, i ty velké, jako je hypotéka a děti. Martin s Ivou se seznámili přirozeně, na našich společných večeřích. Vždycky se chovala k Martinovi mile, vtipkovala s ním a podporovala náš vztah. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k nějaké katastrofě.
První podivné věci se začaly dít asi před půl rokem. Iva, která byla vždycky přímočará, se začala chovat… zvláštně. Vždycky, když se Martin objevil, začala být až nepřirozeně přátelská. Nabízela mu pomoc s věcmi, se kterými bych mu normálně pomohla já. Martin například rekonstruoval starou chatku. Iva, která o manuální práci nikdy ani neslyšela, mu najednou začala nabízet „překvapivou“ pomoc s natíráním. Vždycky jsem si říkala, že je to jen její přehnaná ochota, nic víc.
Jednoho večera jsme měli jít do divadla. Martin se omluvil na poslední chvíli. Prý mu nebylo dobře. Byla jsem naštvaná, ale snažila jsem se to pochopit. Druhý den mi ale Iva s úsměvem, který mi teď připadá až démonický, sdělila: „Ty víš, že Martin je hrozný hypochondr, co? Včera mi psal, jestli bych mu nepomohla s nákupem stavebního materiálu, že se mu fakt nechtělo do divadla, ale nechtěl ti to říkat, aby tě nenaštval.“ V tu chvíli jsem měla sevřený žaludek. Proč mi Martin lhal a proč mi to Iva vykládala takovým tónem? Jako by mi naznačovala, že ví víc.
Její zákeřné chování se stupňovalo. Záměrně začala Martinovi kupovat malé dárky, které se týkaly jeho koníčků, o kterých jsem já věděla jen okrajově. Jednou mu přinesla speciální typ rybářského náčiní, který sháněl, s komentářem: „Věděla jsem, že to sháníš, Pavla na tyhle věci nemá hlavu.“ Cítila jsem se jako páté kolo u vozu, ale stále jsem si namlouvala, že je jen hyperaktivní kamarádka. Navíc, Iva mi neustále do telefonu opakovala, jaký je Martin náladový, kritizovala jeho zlozvyky, zlehčovala jeho práci. Vždycky to zakončila větou: „Měla by sis s ním promluvit, Pavli, zasloužíš si víc.“ Snažila se v našem vztahu vytvořit trhliny.
Bod zlomu nastal, když mi Martin začal odsekávat a hádky se staly pravidlem. Vždycky se to týkalo maličkostí. Jednoho dne, když jsme se pohádali kvůli neumytému nádobí, mi v afektu řekl: „Iva má pravdu, jsi strašně hysterická, to se s tebou nedá vydržet!“ Zůstala jsem stát jako opařená. Iva? Kdy mluvili o mně?
Okamžitě jsem volala Ivě. Byla jsem naštvaná a roztřesená. „O čem to s Martinem mluvíte? Proč mu říkáš, že jsem hysterická?“ V Ivině hlase zavládlo ticho. Bylo to ticho viny. Nakonec ze sebe dostala jen: „Pavli, já nevím, co ti Martin řekl, asi ho to jen naštvalo. My jsme jen… my jsme jen kamarádi, občas si píšeme, ale nic to není.“ To „nic to není“ znělo neuvěřitelně falešně.
V ten večer jsem v Martinově telefonu našla zprávy. Nebyly to žádné dvojsmysly, byly to čisté, nenávistné pomluvy o mně, které si psali s Ivou. A pak ta poslední zpráva od Ivy, ve které stálo: „Zítra už k ní nechoď, už se na tebe těším. Přijď ke mně, ať se nemusíš na ni dívat.“ V tu chvíli mi došlo, že to nebyla jen zrada, to byl pečlivě promyšlený plán, jak nás rozdělit, aby ona mohla vstoupit na moje místo.
Sedla jsem si na postel a neplakala jsem. Byl to jiný pocit, hluboký šok, kdy se vám svět zhroutí, ale nemůžete vydat ani hlásku. Dvacet let mého života bylo rázem falešných. Iva celou dobu hrála divadlo, aby získala muže, o kterém si myslela, že ho chce. Byla jsem tak zaslepená láskou a důvěrou, že jsem neviděla tu zákeřnou hru, kterou rozehrála.
Martin odešel ten večer. Beze slova, bez omluvy. Odešel rovnou k ní. Přátelství skončilo, láska skončila. Zůstal jen pocit hořkosti a zrady. Ten rok jsem se naučila, že někdy ti nejbližší lidé dokáží podrazit nohy tak silně, že už se nikdy nemůžete postavit stejně jistě na zem. A že dvacet let přátelství může být křehčí než jeden muž.
