Článek
Všechno to začalo v úterý. A to je vždycky podezřelý den, není ani začátek týdne, ani jeho konec. Něco jako den, který vznikl omylem. A přesně v takový den jsem se rozhodla zajít do centra do drogerie, protože mi došlo mýdlo a šampon, což se dá přežít, ale taky odličovač, což se přežít rozhodně nedá.
Jak jsem tak šla ulicí, uviděla jsem malého pejska uvázaného u lampy. Vypadal opuštěně a nešťastně, jako by jeho majitel právě pláchl do Hondurasu bez něj. A protože mám slabost pro smutné oči, šla jsem k němu a začala ho utěšovat.
„Neboj, chlapečku, panička přijde.“
A přesně v tu chvíli se stalo něco naprosto nepochopitelného. Pejsek se vyvlékl z obojku a přilepil se ke mně jako magnet. Evidentně ve mně viděl novou majitelku, nebo alespoň člověka, který mu poskytne občerstvení.
A já místo toho, abych udělala rozumnou věc, tedy utekla, jsem si řekla: „Dobře, odvedu tě k městské policii, tam si tě někdo vyzvedne.“ Ano, v teorii to zní krásně.
V praxi jsem šla s cizím psem po ulici a připadala jsem si jako únosce. Když jsem dorazila ke strážníkům, zjistila jsem, že mají zavřeno kvůli nějaké technické závadě. A protože jsem vychovaný člověk, nenapadlo mě nic lepšího než počkat, jestli se majitel neobjeví.
Jenže se objevilo něco úplně jiného. Skupina lidí, asi deset, si stoupla kolem mě a psa, zatímco já seděla na lavičce, hladila ho a vysvětlovala mu, že to bude dobré. A tihle lidé začali šeptat.„To je ta ona,“ šeptala jedna. „Ona?“ „No ta, co prý umí mluvit se zvířaty!“
V tu chvíli jsem pochopila, že se děje velká chyba. Ale bylo pozdě, jeden z nich ke mně přistoupil a řekl: „Paní, můžeme se přidat k vašemu kruhu?“ „Ke… kruhu?“ zopakovala jsem jako člověk, který právě spadl z višně.
„Ano. Duchovní kruh komunikace s přírodou. Viděli jsme, jak jste rozmlouvala s tímto psem. To je dar.“
A než jsem stihla říct, že mám problém rozmlouvat i s lidmi, natož se psy, skupina se posadila kolem mě, zavřela oči a čekala na vedení. Pes mezitím slastně usnul na mých nohách.
A tak jsem tam seděla, uprostřed kruhu cizích lidí, kteří chtěli prožít duchovní spojení, a cizího psa, který se mnou sdílel možná první klidné chvíle svého dne.
„Co teď?“ zeptal se jeden. „Teď… dýcháme!“ vyhrkla jsem, protože to bylo jediné, co mě napadlo. Dýchání je univerzální rada na všechno. Dokonce i na sektářské kruhy vzniklé omylem.
A tak všichni dýchali. Zavřeli oči, vydechovali, naslouchali… no hlavně sami sobě. A já se potila jak v sauně. Když už jsem měla pocit, že tohle nemůže být zamotanější, objevil se hysterický hlas.
„Tady jsi! Tady jsi!!!“ Majitelka psa. Ano. Ta pravá. Rozběhla se ke mně, vytrhla mi psa z klína a křičela: „Jak jste si dovolila mi ho vzít!?“
Než jsem stačila vysvětlit, že jsem jej nenechala utéct do Hondurasu, skupina duchovních stála v pozoru.
„Mistryně!“ volal jeden. „Tohle je zkouška!“
„Ne, tohle je majitelka!“ opravila jsem ho, ale marně.
Majitelka psa začala křičet, skupina začala meditovat na ochranu a pes štěkal, protože měl z celé situace zřejmě nejhustší den svého života.
Nakonec se všechno uklidnilo, když se objevil náhodný kolemjdoucí policista, který celou situaci rozpletl během dvaceti vteřin:
„Paní psa neunesla, pes utekl, paní seděla jen tak a hlídala ho,“ řekl naprosto suše, jakoby celou dobu stál opodál a jedl koblihu.
Majitelka psa se uklidnila, skupina se rozešla, ale ještě stihli říct: „Kdy budete mít další kruh?“ „Nikdy,“ odpověděla jsem. A tím to mělo skončit.
Ale neskončilo.
Když jsem šla konečně do té drogerie, omylem jsem vešla do dveří o patro vedle a ocitla jsem se na přednášce o botanice. Než jsem se otočila, pan profesor mě uviděl a s radostí oznámil:
„Výborně, dorazila i naše hostující odbornice na komunikaci se živými organismy!“
A já už se ani nepokoušela odporovat. Prostě jsem si sedla. A ještě jsem si dělala poznámky.
A dodnes nechápu, jak je možné, že člověk chce jen koupit odličovač… a místo toho málem založí sektu.
