Článek
U nás doma má pečení vánočního cukroví pevný řád. Začíná vždy třetí adventní neděli, bez ohledu na to, jak je kdo unavený, kolik je práce nebo jak moc se nám nechce vstávat brzy ráno. Je to tradice, kterou držíme už roky. Jakmile se objeví třetí adventní svíčka, vytahují se válečky, formičky a velké mísy. A hlavně do kuchyně se nahrnou děti.
Letos nebylo jiné. Děti pobíhaly kolem stolu, každé chtělo pomáhat, každé chtělo vykrajovat a hlavně ochutnávat. Těšily se na to už týdny. „Tohle je pro Ježíška?“ ptaly se s pusou od těsta. „A tohle už můžeme sníst?“ Samozřejmě že mohly. K Vánocům patří nejen hotové cukroví, ale i tajné ochutnávky, ulomené rožky a drobky mizící ještě dřív, než plech vychladne.
Jakmile bylo první kolo pečení hotové, začala logistika. Doma na skladování cukroví nemáme vhodné místo. Všude je teplo, radiátory jedou naplno a lednice by takové množství rozhodně nepojmula. Proto každoročně putují krabice s upečeným cukrovím na balkon. Hezky zavřené, vyskládané, přikryté utěrkou. Chladno, ideální prostředí. Aspoň jsem si to myslela.
První podezření přišlo nenápadně. Když jsem jednu krabici otevřela, zdálo se mi, že je nějak lehčí. „Asi se mi to jen zdá,“ mávla jsem nad tím rukou. Další den ale chybělo pár kousků určitě. A o den později už to nešlo přehlédnout, z krabice zmizela víc než polovina cukroví.
Začalo vyšetřování. První na řadě byly děti. Ty se tvářily upřímně překvapeně. Přísahaly, že na balkon nechodí, že by si cukroví bez dovolení nevzaly. Manžel byl další podezřelý. Usmál se, zvedl ruce a řekl, že by si klidně přiznal, kdyby to byl on, ale že opravdu ne. Každý měl alibi. Každý vypadal nevinně.
Blížila se poslední adventní neděle. Den, kdy se cukroví zdobí, slepuje krémem a dostává svou finální podobu. Jenže nebylo co zdobit. Nezbylo mi nic jiného než znovu zapnout troubu a na poslední chvíli ještě něco upéct. Byla jsem unavená, ale odhodlaná. A hlavně měla jsem tušení.
Krabice jsem opět odnesla na balkon. Tentokrát jsem si ale řekla, že záhadu musím rozluštit. Počkala jsem, až všichni usnou, zhasla světla a posadila se na židli v obýváku. Oblékla jsem si svetr, do ruky vzala baterku a hlídala. Minuty se táhly, oči se mi zavíraly. Už jsem na té židli skoro usínala, když se ozvalo tiché šramocení.
Zvuk šel z balkonu.
Srdce se mi rozbušilo. Vyskočila jsem, otevřela dveře a bez přemýšlení zasvítila baterkou přímo před sebe. Světelný kužel dopadl sousedovi přímo do obličeje. Stál tam zaražený, s rukou v krabici cukroví, oči vykulené překvapením.
Zůstali jsme na sebe chvíli jen koukat. Pak se začal omlouvat. Mluvil rychle, rozpačitě, skoro provinile. Byl sám, péct neuměl a z našeho bytu se linula taková vůně, že prostě neodolal. Přelezl ze svého balkonu k nám a potají se pustil do cukroví. I když ještě nebylo nazdobené.
Najednou mi to bylo vlastně líto. Zlost vystřídalo pochopení. Byly Vánoce. A tak jsem mu nakonec dala malou krabičku hotového cukroví. Soused se usmál, poděkoval a slíbil, že příště raději zazvoní.
Od té doby dáváme cukroví na balkon, ale hlídáme ho.
A na tuhle vánoční záhadu budeme doma vzpomínat ještě hodně dlouho.
