Článek
Když moje tchyně poprvé dostala pozvání od vnučky do Anglie, byla nadšená. Celý týden žila jen tou představou, jak ji konečně obejme, jak uvidí, kde žije, a jak si popovídají o škole i kamarádech. Měla to být její první cesta letadlem v životě a byla plná očekávání.
Samozřejmě, že na tuhle výpravu nebyla sama. Já, její snacha, jsem se ujala role průvodkyně. Pomohla jsem jí sbalit kufr, vysvětlila, jak funguje letiště, co se smí a nesmí do příručního zavazadla, a dokonce jsem jí napsala seznam kroků: check-in, bezpečnostní kontrola, gate. Tchyně poslušně přikyvovala a tvářila se, že rozumí.
V den odletu jsem ji odvezla na letiště. Její nadšení se mísilo s nervozitou – byla jako malé dítě před první školní besídkou. Když jsem ji nasměrovala k přepážce a ujistila se, že všechno má v pořádku, odjela jsem do práce s pocitem, že jsem udělala maximum.
Jenže jak se ukázalo, maximum nestačilo.
Tchyně prošla odbavením naprosto bez problémů. Kufr odevzdala, dostala letenku, prošla rámem bezpečnostní kontroly a spokojeně se usadila v gatu. Už si pomalu představovala, jak jí letušky nabídnou džus, když se u ní objevili dva pracovníci letištní bezpečnosti.
„Paní, pojďte s námi,“ řekli jí .
Tchyně znejistěla. Co jsem udělala špatně? ptala se sama sebe. Byla vedena zpátky do prostoru, kde ležely kufry. A tam – k jejímu zděšení – stál její zavazadlový kus, lehce nadouvající se a… vrnící.
„Je tohle váš kufr?“ zeptal se pracovník a přísně se na ni podíval.
Tchyně zbledla. „Ano… to je můj.“
„Co máte uvnitř? Něco, co by mohlo být nebezpečné?“
V tu chvíli jí došlo, co se stalo. Málem omdlela. V kufru měla uloženou svou malou, diskrétní, ale přece jen výraznou erotickou pomůcku. A co čert nechtěl – při manipulaci na pásu se nejspíš zmáčklo tlačítko a přístroj se spustil.
Vrnění se neslo celým prostorem a kufr vypadal, jako by se uvnitř chystalo cosi vylíhnout.
„Já… já opravdu nevím,“ koktala tchyně a snažila se vymyslet věrohodnou výmluvu. Jenže pracovníci byli neúprosní: „Prosíme, otevřete kufr.“
S třesoucíma rukama rozepnula zip. A tam – mezi pečlivě složenými svetříky a ponožkami – ležela ona věc, spokojeně vibrující, jako by si z celého letiště dělala srandu.
Tchyně zrudla od uší až po krk. Všichni kolem se snažili zachovat vážnou tvář, ale koutky jim cukaly. Jeden mladý pracovník se dokonce musel otočit, aby se nerozesmál nahlas.
„Prosím vás, vypněte to,“ požádal ji vedoucí směny.
Tchyně rychle sáhla po vypínači, ale byla tak nervózní, že se jí to napoprvé nepodařilo. Nakonec, s pomocí paní ze security, přístroj umlčela. Baterky vytáhla a položila je stranou.
„Je nám jasné, že šlo o nedopatření,“ řekl jeden z pracovníků. „Ale doporučujeme při příštím cestování vyjmout baterie.“
Tchyně kývala, aniž by se na kohokoliv podívala. Kufr zase zapnula a nejraději by se studem propadla do země.
Když se konečně vrátila do gatu, byla celá červená. Lidé kolem si šeptali, někteří se usmívali. Ona si sedla do rohu a tvářila se, že je neviditelná. Do odletu už ani nepípla.
Naštěstí let neohrozila, žádné zpoždění nenastalo. Jen její vlastní hrdost dostala pořádně na frak.
A když přistála v Anglii a vnučka se jí ptala: „Babi, jaké to bylo?“, odpověděla stručně: „Příště raději pojedu vlakem.“
Od té doby se z celé historky stala rodinná legenda. Kdykoli se scházíme u večeře, někdo neodolá a zeptá se: „Babi, vyndala jsi už baterky?“
A tchyně, ač nerada, se nakonec zasměje taky. Protože někdy i ta největší ostuda zůstane jen dobrým příběhem, který se vypráví s úsměvem.
