Článek
Když jsem se nedávno rozhodla vyrazit, chtěla jsem si udělat radost a spojit užitečné s příjemným. Podívat se, co mají nového, a nakoupit věci, které by mě u nás vyšly mnohem dráž. Nebylo to nic mimořádného – kabát na zimu, pár kusů oblečení, drobnosti do domácnosti. A taky květinu, kterou jsem chtěla dát na hrob prarodičů. Poláci mají hezké umělé květiny a cenově jsou poloviční než u nás. Byla jsem spokojená, že jsem všechno pořídila najednou a ještě ušetřila.
Když jsem se vrátila domů, sousedka mě zastavila hned u domu. Viděla tašku a začala se vyptávat, kde jsem byla. Řekla jsem jí tedy, že v Polsku, a že jsem si pořídila kabát i věci na Dušičky. Jen co jsem to vyslovila, začala se smát. Prý tohle je přesně důvod, proč si lidé z vesnice dělají ostudu. Že prý kdo si koupí kabát v Polsku, musí počítat s tím, že mu ho všichni omlátí o hlavu. Stála jsem tam jak opařená. V tu chvíli mi došlo, že se vlastně směje přímo mně, ne mému nákupu. Bylo to nepříjemné, ponižující. Já, která jsem měla radost, že jsem ušetřila a ještě našla kabát, co mi sedí, jsem najednou měla pocit, že jsem udělala něco špatně.
Nechápu, proč se u nás pořád dělá rozdíl mezi tím, co je od nás a co je z Polska. Když někdo řekne, že byl na nákupech v Německu, všichni ho obdivují, že si přivezl kvalitu. Ale Polsko? To je pořád stigma. Přitom spousta věcí je tam úplně stejných, často dokonce od stejných výrobců. Jen cenovka je jiná. Mrzelo mě, že sousedka neváhala shodit mě jen proto, že jsem nakoupila jinde. Sama přitom jezdí autem do supermarketu třikrát týdně a utrácí víc než já. Jen to nevypadá tak trapně, protože je to v Česku. Jako by to, co je přes hranice, bylo hned méněcenné.
Celý večer jsem nad tím přemýšlela. Nakonec jsem kabát pověsila do skříně a rozhodla se ho normálně nosit. Je teplý, pohodlný a stál polovinu toho, co bych za podobný dala v obchodě u nás. Květinu jsem druhý den odnesla na hřbitov. Nikdo se tam nesmál, nikomu to nepřišlo divné. Jen já jsem měla v sobě pořád ten pocit, že jsem se nechala rozhodit. Asi je to o povaze. Někdo má radost, že se mu podaří ušetřit, a jiný má potřebu druhého shazovat. Možná proto, aby se sám cítil lépe. Já už se rozhodla, že se vysmívat nenechám. Až mě zase někdo chytne u domu a bude mít poznámky, řeknu jen: já jsem spokojená. A to je přece to hlavní.
