Článek
Dům se zdál až podezřele tichý. V poledne, v pracovní den, to bylo neobvyklé. Připadalo mi, že slyším tlukot vlastního srdce. Zpráva od Evy přišla před pár minutami, pouhá fotografie. Byla na ní její ruka napojená na kapačku, rozmazané bílé prostěradlo a kousek modré zástěry. Nic víc. Žádný text, žádný smajlík, žádná zmínka o tom, co se děje. Eva nepatřila k těm, co by si dělaly legraci nebo byly dramatické. Zvedla jsem telefon a instinktivně vytočila její číslo. Nebrala to. Zkoušela jsem to třikrát, čtyřikrát. Každé pípnutí ozvěny v prázdné kuchyni stupňovalo mou paniku. Přesunula jsem se k notebooku a začala hledat. Měla jsem špatný pocit, ten pocit, který se vám usadí v břiše jako studený kámen.
Jako by ten den měl všechno schválně ztížit, Evin manžel Martin mi nezvedal telefon. Volala jsem jí mámě, která ale bydlela na druhém konci republiky a o ničem nevěděla. „Ona mi volala včera večer, říkala, že má jenom nějakou migrénu a brala si volno. Říkala, že si jenom vezme prášek a zítra to bude dobré, Eliško,“ snažila se mě uklidnit, ale její hlas zněl roztřeseně. Věděla jsem, že je to vážné. Eva se nikdy s ničím neschovávala. Vždycky mi všechno řekla. Byly jsme kamarádky od základní školy. Sdílely jsme všechno, od kluků přes první práce až po plánování svateb.
Nakonec jsem volala do nemocnice, do té nejbližší. Požadovala jsem spojení s informacemi. „Můžete mi prosím říct, jestli je u vás přijatá pacientka Eva Nováková, 36 let?“ Přešla jsem rovnou k věci, tón mého hlasu byl naléhavý. Žena na druhé straně linky byla opatrná. „Musíte zavolat na oddělení, nemůžeme Vám takto poskytovat informace,“ zněla chladně a profesionálně. Odmítla jsem se vzdát, zavolala jsem zpět a lhala, že jsem její sestra a že jsem jí ráno vezla a zapomněla jsem, na kterém je oddělení. Trvalo to pár minut, ale nakonec jsem to z ní dostala. Interna, pokoj číslo 10.
Okamžitě jsem nasedla do auta. Byla jsem nervózní, ruce se mi třásly na volantu. Celou cestu jsem si v hlavě přehrávala ty nejhorší scénáře – zlomená ruka, zánět slepého střeva, jen nějaká chřipka. Všechno, jen ne to, čeho jsem se opravdu bála. Když jsem dorazila na oddělení, byla jsem zadýchaná. Sestra u pultu mě nasměrovala na pokoj. Zastavila jsem se u dveří. Srdce mi bušilo až v krku.
Eva ležela v posteli, vypadala bledě, ale usmála se na mě, když jsem vešla. „Ahoj, promiň, že jsem tě vylekala. Mobil mi spadl za postel, ani nevím, že jsem ti to poslala,“ řekla tiše. Ulevilo se mi. Sedla jsem si na židli vedle postele a vzala ji za ruku. „Co se děje, Evčo? Jen mi řekni, co ti je,“ šeptala jsem. Eva se podívala na strop a pak zpět na mě. Chvilku váhala, pak se nadechla a začala mluvit. Její hlas byl slabý, ale s každým slovem nabíral na síle.
„Eliško, včera večer, když jsem si myslela, že je to jen migréna, jsem si vzala prášek a šla spát. Probudila jsem se uprostřed noci, bylo mi strašně zle, zvracela jsem. Martin mě odvezl na pohotovost, myslel, že mám otravu jídlem. Dělali mi testy, krevní obraz, ultrazvuk. Dnes ráno za mnou přišla doktorka. Řekla, že to není migréna ani otrava. Řekla, že mám něco na vaječníku. Něco hodně, hodně velkého.“ V Evině hlase byla zvláštní, nepřirozená klidnost. Pořád jsem nechápala.
„No a co, odeberou to, ne? To se dělá,“ snažila jsem se ji uklidnit. Eva se na mě podívala s pohledem, který mi probodl srdce. „Ne, neodeberou to. Je to rakovina. Čtvrté stádium. Šířilo se to v tichosti, bez jakýchkoli příznaků, dokud to nebylo všude. Doktor mi řekl, že mi zbývá pár měsíců. Maximálně půl roku, Eliško. Zrovna jsem to zjistila, proto ta fotka, jen jsem ti to nemohla napsat. Byl to pro mě šok. Martin to ví, ale je dole v kavárně, snaží se to vstřebat.“ V tu chvíli se mi podlomily nohy. Vzduch v místnosti zhoustl a já nemohla dýchat. Ta informace mě srazila na kolena. Sedla jsem si na zem vedle postele, hlavu opřenou o Evinu ruku. Necítila jsem podlahu, jen prázdnotu. Slzy mi stékaly po tvářích, ale nebyly to slzy smutku, spíše šoku a beznaděje. Eva mi jemně stiskla ruku. „Musíme si užít každý den, který nám zbývá. Musíme se smát. Musíme žít, Eliško. Nechci, abys plakala. Pojď, vstaň. Zítra mě pouští domů. Pojďme si naplánovat tu dovolenou, o které jsme vždycky mluvily.“ Zvedla jsem se a pevně ji objala. Byla v ten okamžik silnější než já. Stála jsem tam, s rukama kolem ní, a věděla jsem, že tento příběh nebude mít šťastný konec, ale udělám všechno pro to, aby byl plný lásky a krásných vzpomínek. Eva, moje nejlepší kamarádka, mě donutila postavit se na nohy.
