Článek
Všechno to začalo jedno obyčejné úterní dopoledne, kdy náš kocour Břetislav – kterému doma zkráceně říkáme Břéťa – opět vyrazil na své pravidelné obchůzky po zahradách sousedů. Kdo ho zná, ví, že Břéťa není obyčejný kocour. Má v sobě špetku detektiva, trochu starosty a dost možná i pár genů tajného agenta. Nikdo neví, kde přesně tráví celé dny, ale vždycky se vrací s takovým výrazem, jako by právě vyřešil velký případ.
Ten den ale byl jiný. Břéťa se nevrátil v obvyklý čas na dopolední svačinu, a to už bylo podezřelé. Přesně v tu dobu se totiž ozvalo bušení na dveře. Byla to paní Nováková odnaproti, úplně rozrušená. „Máte tušení, kde je váš kocour?“ zeptala se bez pozdravu. Přiznal jsem, že nemám, ale že mě spíš zajímá, proč se ptá. „Protože… on… on možná právě zachraňuje pana Růžičku!“ vyhrkla.
Teď už jsem byl zmatený úplně. Pan Růžička, náš postarší soused, byl známý tím, že celé dny seděl na verandě, krmil ptáčky a hrál křížovky. Žádné drama od něj člověk nečekal. Vydali jsme se tedy k jeho domu a tam už se shromažďovalo půlka ulice. A uprostřed toho davu – náš Břéťa. Seděl u dveří Růžičkova domu a hlasitě mňoukal, jako by chtěl něco oznámit.
Když paní Nováková zkusila otevřít dveře, byly zamčené. Zpoza okna jsme zahlédli pana Růžičku, který ležel na zemi a mával slabě rukou. Okamžitě někdo zavolal záchranku, jiný běžel pro páčidlo. Během pár minut se podařilo dveře otevřít a lékaři si pana Růžičku převzali do péče. Ukázalo se, že upadl a nemohl vstát. A nebýt toho, že Břéťa začal neúnavně mňoukat a lákat lidi, kdo ví, jak by to dopadlo.
Jakmile se zjistilo, co se stalo, dav lidí se obrátil k našemu kocourovi jako k hrdinovi. Paní Nováková se dojetím rozplakala, děti ho chtěly hladit a dokonce i pan Dvořák, který vždycky tvrdil, že kočky jsou falešné, uznale přikývl. Břéťa to samozřejmě přijal s důstojností sobě vlastní – posadil se na schod, olízl si packu a tvářil se, že to celé byla maličkost.
Od toho dne se začal Břéťa těšit nevídané popularitě. Lidé mu nosili pamlsky, někdo dokonce přinesl malou stříbrnou medaili (pravděpodobně z dětské soutěže, ale to nikomu nevadilo). Dokonce se o něm psalo v našem místním zpravodaji, kde mu věnovali celý článek pod titulkem „Kocour, který zachránil souseda“.
Pro nás doma to mělo jeden nečekaný efekt – Břéťa začal být ještě víc namyšlený než obvykle. Každé ráno teď vycházel ven s takovou důležitostí, jako by měl naplánované tři záchranné mise a jednu tiskovou konferenci. A co bylo nejhorší – sousedi mu to všechno tolerovali. Jednou se dokonce vrátil s kusem šunky, který mu údajně „omylem“ dala paní Veselá. Jindy ho zase viděli sedět na lavičce u hřiště, obklopeného skupinou dětí, které mu vyprávěly své zážitky.
A pan Růžička? Ten se z incidentu naštěstí brzy zotavil a od té doby Břéťu nazýval „svým osobním strážcem“. Často mu nechával otevřenou branku a miskou plnou pamlsků ho lákal na návštěvu. Tvrdil, že se s ním cítí bezpečněji.
Když to tak shrnu, z obyčejného kocoura se stal nečekaný hrdina celého sousedství. My doma jsme se tomu smáli, protože Břéťa teď místo obyčejného mňoukání používal tón „VIP osobnosti“, když chtěl být vpuštěn dovnitř. Ať už se ale jeho sláva časem rozplyne, nebo ne, to, co udělal, mu nikdo nevezme.
Takže dnes, kdykoli vidím Břéťu spokojeně spát na sluníčku, si říkám, že je vlastně docela v pořádku, když ho sousedi rozmazlují. Protože i když je to jen kocour, toho dne dokázal víc než kdejaký člověk – a to s naprostou samozřejmostí, jako by šlo jen o další z jeho běžných pochůzek.
