Článek
Všechno to začalo nenápadně, jako většina věcí, které se vám sice vpijí do paměti, ale ve chvíli, kdy se dějí, máte pocit, že to je jen další běžný den. Stála jsem u kuchyňky, míchala si čaj a snažila se přežít první půlku směny. Kolega Honza se opíral o linku, v ruce kelímek s kávou, a vedl takový ten typ rozhovoru, který často sklouzne někam, kam nechcete.
„Víš, já nevím,“ povzdechl si najednou. „Ale mám pocit, že tvoje agenda by šla udělat rychleji. Vždyť to by zvládl i student na brigádě.“
Udělala jsem chybu. Otočila jsem se okamžitě a podívala se mu do očí. Kdybych alespoň předstírala, že to neslyším, možná by mě to tolik nebolelo. Ale já reagovala. A tím jsem celé to nevyřčené napětí nechala dopadnout mezi nás.
„Aha,“ řekla jsem jen, protože jsem neměla slov. Vlastně jsem měla. Spoustu. Ale žádné z nich neprošlo přes tu tlustou hroudu, která mi v tu ránu uvízla v krku.
Ten den jsem pracovala stejně jako vždy, jenže najednou mi ruce běhaly po klávesnici nejistěji, než by měly. Každý pohyb jsem v duchu hodnotila. Jsem pomalá? Jsem neefektivní? Dělám něco špatně? Znáte to, říká se, že jedna věta dokáže převrátit celý den naruby. Tahle dokázala mnohem víc.
Doma jsem o tom večer přemýšlela dlouho. V hlavě jsem si přehrávala svůj pracovní den od doby, kdy jsem nastoupila. Neznám nikoho, kdo by ke mně kdy měl zásadní výtky. Možná nejsem nejrychlejší, ale zato jsem si jistá tím, že moje výsledky jsou přesné, spolehlivé a že nic neodbývám. Jenže jakmile jednou zaslechnete podobnou poznámku, začnete pochybovat i o tom, co jste doposud považovali za jisté.
Další den jsem se rozhodla, že Honzovu poznámku hodím za hlavu. Jenže člověk si řekne – a jeho vlastní hlava si udělá úplně něco jiného. Všimla jsem si, že když sedí za mnou, pracuju o něco rychleji. Když projde kolem, ruka mi mírně poskočí na myši. A když mě někdo osloví, reaguju až příliš snaživě. Jakoby se ve mně najednou zrodila potřeba dokazovat, že mám na to, abych tu byla.
V pátek odpoledne přišel zlom. Dostala jsem úkol, který byl časově náročný, ale rutinní. Zase jsem jela svou obvyklou pečlivou rychlostí, když ke mně přišla Lenka z vedlejšího týmu. Sedla si ke mně a zašeptala: „Hele, viděla jsem, jak tě Honza minule seřval. On to tak nemyslel. Ale mimochodem, ten report, co teď děláš, včera ho dělala jedna brigádnice a tři hodiny ho po sobě opravovala. Ty ho máš za půlku času hotový bez chyby.“ Zírala jsem na ni. „Jak opravovala?“
„No, on ho nechal připravit… jakože zkusíme, jak to půjde rychle, když to udělá někdo levnější. Výsledek byl katastrofa.“ Zasmála se, ale nebylo v tom ani trochu škodolibosti. „Takže jestli někdo tvrdí, že tvoji práci dá student, tak mluví jen o rychlosti psaní na klávesnici. Ne o kvalitě.“
To byl moment, kdy se mi konečně ulevilo. Ne proto, že by mi někdo pochválil výkon. Ale protože najednou všechno dávalo smysl. Nešlo o mě. Šlo o to, že Honza měl pocit, že věci musí být rychlé za každou cenu. Že to, co trvá chvíli navíc, je zbytečné. A že ne vždy dokáže ocenit, když je práce udělaná pořádně.
Ten den jsem cestou domů přemýšlela, kolik lidí kolem nás žije v tomhle podivném závodě – kdo je rychlejší, efektivnější, kdo udělá víc. A kolik z nich zároveň zapomíná, že za některými výsledky je i něco jako rozvaha, zkušenost a cit pro detail.
Následující pondělí jsem si sedla k Honzovi a klidným hlasem mu řekla: „Hele, o té poznámce minule… Vím, že asi nebyla myšlená zle. Ale nebyla fér.“
Zvedl oči od monitoru. Nejspíš čekal útok. Ten nepřišel.
„Jde o to,“ pokračovala jsem, „že rychlost není všechno. Kdyby šlo jen o to, napsat čísla do tabulky, může to dělat kdokoli. Ale naše práce není jen o psaní. Je o tom vědět, co mám napsat, a co je důležité.“
Chvíli mlčel. Pak jen přikývl. „Máš pravdu. Občas mi to ujede. Omlouvám se.“
Byla to jednoduchá věta, ale měla váhu.
Od té doby nepřišel už žádný jedovatý komentář. A já jsem pochopila jednu věc, kterou bych možná bez té zkušenosti nikdy nezískala: někdy není problém v tom, jak rychle pracujeme. Ale v tom, že necháme druhé, aby určovali naši hodnotu podle svých měřítek.
A že občas je správné se zastavit, nadechnout a připomenout nejen jim, ale hlavně sobě, co skutečně umíme.
