Článek
Vztahy na pracovišti jsou kapitola sama pro sebe. S Lucií jsme si nikdy nebyly blízké, ale vycházely jsme. Obě jsme pracovali ve finančním oddělení. Já jsem byla spíš tichá, soustředěná na svou práci, ona byla ta energická, upovídaná, taková ta kancelářská víla. Soutěživost tam byla, to je jasné, ale držela se v mezích. Až do jednoho úterního rána.
Přišla jsem do práce, na stole ležela kytice. Byla obrovská, složená z drahých, exotických lilií. Žádné narozeniny, žádné jmeniny, žádné povýšení. Kytice prostě jen tak. Vedle ní ležela obálka. Uvnitř byl jen krátký vzkaz: „Pro tebe, Andreo. Měj krásný den. S láskou, Lucie.“
Byla jsem zmatená. To bylo od Lucie tak nečekané a tak… přehnané. Ostatní kolegyně se okamžitě seběhly. „Ty jo, ty máš tajného ctitele!“ „Co se stalo? Povýšili tě?“ Všichni se tvářili zvědavě, ale v jejich očích jsem viděla i náznak závisti.
Lucie přišla o chvíli později. Když ji všichni začali gratulovat k její štědrosti, jen mávla rukou a sladce se usmála. „Ale prosím vás, to nic. Prostě jsem chtěla Andree udělat radost. Zaslouží si to. Je skvělá!“ Obešla můj stůl a chvíli mi nad kyticí nadšeně vyprávěla o liliích a jak úžasně voní.
Po zbytek týdne se Lucie chovala dokonale. Nosila mi kávu, chválila moje prezentace a dokonce mi jednou pomohla s uzávěrkou. Cítila jsem se trapně. Měla jsem špatný pocit, že jsem ji dřív tak moc nemusela. Možná je prostě jen takhle milá. Možná jsem ji špatně odhadla. Ta kytice se stala symbolem našeho nového, vylepšeného vztahu.
Jenže ten vylepšený vztah trval asi dva týdny. Pak jsem si začala všímat detailů.
Lucie u mého stolu trávila až moc času. Vždycky, když přišla, stála u mě, smála se a přitom letmo házela očima na moji obrazovku. Jednou, když jsem si odskočila, jsem se vrátila a viděla jsem ji, jak se s mobilem v ruce hrbí nad mým stolem. Rychle se narovnala.
„Promiň, jen jsem obdivovala ty lilie, tak krásně se rozvoněly!“ usmála se a odešla. Její vysvětlení bylo plytké, ale já jsem tehdy její podezřelé chování přičítala své paranoii.
Bod zlomu nastal, když mi volal náš klient, pan Kříž. Byl zmatený. Řešila jsem s ním důležitý projekt, který byl těsně před podpisem smlouvy.
„Andreo, potřebuji potvrdit tu novou kalkulaci nákladů. Děláme s tím ten finální rozpočet. Můžete mi to poslat? A mimochodem, gratuluji k těm nádherným květinám! To je tak hezké, že vás kolegyně takhle podporuje,“ řekl.
Zarazila jsem se. „Jak víte o té kytici, pane Kříži?“
„No, včera mi volala Lucie. Povídala mi, že máš nějaké zdravotní problémy a že jsi teď hodně unavená, tak ti poslala ty květiny na povzbuzení. A při té příležitosti mi poslala ty její upravené tabulky, protože říkala, že tobě to teď v tom shonu moc nemyslí. Prý to jen přebere, abys to nemusela dělat ty.“
V tu chvíli se mi sevřel žaludek. A bylo mi na zvracení. Byla to ta nejchladnokrevnější a nejzákeřnější věc, jakou jsem kdy zažila. Lucie mi nepřinesla kytici z laskavosti, ale z vypočítavosti!
Okamžitě jsem pochopila celý její plán. Kytice měla utvrdit okolí (a hlavně mě), že je Lucie má velká přítelkyně a podporovatelka. Tím získala přístup k mému stolu, k mým dokumentům. Roznesla po firmě a klientům falešné zprávy o mém zdravotním stavu a únavě, čímž podkopala moji důvěryhodnost. A pod pláštíkem pomoci předala klientovi upravené tabulky s cenovou nabídkou, která byla pro firmu sice výhodná, ale klientovi méně (a firmě by přinesla Lucii větší bonus). Chtěla, abych vypadala neschopně, a ona si mohla přivlastnit celý projekt.
Zvedla jsem se od stolu, vzala tu kytici a odnesla ji na záchod. Tam jsem ji s divokou zlobou hodila do koše. Nebyl to dar lásky, byl to jed.
Ještě ten den jsem šla za šéfem. Ukázala jsem mu originální tabulku a ty, které zaslala Lucie. Vysvětlila jsem mu, jak to celé zinscenovala. Šéf byl v šoku, ale data mluvila jasně.
Lucie už ve firmě nepracuje. A já jsem si od té doby u každého nečekaného daru položila otázku: Co mi tím chceš vzít? Ten pocit zrady a té chladné, vypočítavé zákeřnosti mě už asi nikdy neopustí. Ale aspoň jsem se naučila, že někdy ten nejkrásnější dárek může být jen přestrojená zbraň.
