Článek
Kolegyně mi to řekla mezi dveřmi, jako by jen poznamenávala, že venku prší. Přitom mi její slova ještě dlouho budou rezonovat v hlavě. „Na povýšení nemáš.“ Pronesla to tónem, ve kterém nebyla lítost ani soucit. Jen samozřejmost. Jako by mluvila o něčem, co je všem dávno jasné, jen já jsem si toho nevšimla.
Zůstala jsem stát u automatu na kávu a dívala se, jak se papírový kelímek pomalu plní. Měla jsem pocit, že se plní i moje hlava, nejdřív horkem, pak tlakem. Jako by se mi tam snažila nacpat všechna má dosavadní selhání. Všechna ta „mohla jsi“, „měla jsi“, „nepovedlo se ti“.
Bylo zvláštní, jak silně mě ta věta zasáhla, protože kolegyně nebyla člověk, jehož názor by pro mě měl být zákonem. Ale možná vyslovila něco, čeho jsem se sama bála. Možná trefila citlivé místo, o kterém jsem doufala, že je jen výmyslem mojí nejistoty.
Celý den jsem pak pracovala mechanicky, kontrolovala tabulky a odpovídala na e-maily, ale myšlenky se mi stále vracely k jedné větě: Nemáš na to.
Možná nemám, šeptala ve mně úzkost.
Ale možná ano, bránila se někde hluboko ve mně malá, unavená, ale pořád živá část sebevědomí.
Dlouho spolu zápasily.
Když jsem šla večer domů, cítila jsem se o pár centimetrů menší. Člověk si řekne, že jedna poznámka by ho neměla rozhodit, jenže někdy to není o poznámce, ale o tom, co v nás otevře.
Byla jsem rozhodnutá druhý den prostě přežít. Nic neočekávat. Nechtít víc, než mám. Nechtít, aby si mě někdo všiml. Chtěla jsem zmizet ve své práci a být nenápadná. Možná to byl obranný mechanismus, když nebudu vyčnívat, nemůžu zklamat.
Ráno jsem popíjela čaj a doufala, že mě dnešní den nechá na pokoji. Žádné drama, žádné věty, žádné soudy. Jen rutina, kterou zvládnu poslepu. A pak zazvonil telefon.
Na displeji svítilo číslo, které jsem neznala. Zvedla jsem to s nejistým „prosím?“.
„Dobrý den, tady Petr Novák z centrály,“ ozval se klidný, přátelský hlas.
Zatajila jsem dech. V hlavě se mi rozběhlo milion scénářů, ale žádný končil dobře.
„Můžu vás na chvíli vyrušit?“
„Ano… jistě,“ vypravila jsem ze sebe.
„Díváme se tady na výsledky regionálních týmů,“ pokračoval. „A vaše jméno se nám tu objevuje častěji, než byste asi čekala.“
Zamrkala jsem. Nevím, co mě děsilo víc, že o mně mluví centrála, nebo že se to děje právě teď, den po tom, co jsem se nechala zmenšit jednou větou.
„Máte za poslední měsíce výborné výsledky,“ řekl. „A zaujala nás i vaše iniciativa ohledně klientského servisu. To, co jste poslala jako návrh pro zjednodušení procesů… to je přesně to, co potřebujeme.“
Seděla jsem tiše. Možná jsem přestala dýchat.
„Chtěl jsem se vás zeptat,“ pokračoval šéf z centrály, „zda byste měla zájem ucházet se o vedoucí pozici, která se uvolní během dvou týdnů. Neříkám, že je to jisté, ale chceme vás pozvat do výběru. Věříme, že na to máte.“
Na okamžik se mi udělalo horko. Tak horko, že mi bylo jasné: tohle jsou slova, která mají sílu přepisovat to, co se ve mně včera zlomilo.
„Promiňte,“ ozvala jsem se, protože jsem potřebovala něco říct, abych se ujistila, že to není sen. „Opravdu si myslíte, že… že bych mohla být vhodná?“
Usmál se. Bylo to slyšet i přes telefon. „Kdybychom si to nemysleli, neztrácel bych váš ani svůj čas.“
Ten telefonát netrval dlouho, ale něco ve mně změnil. Zavřel dveře, kterými do mě včera někdo hodil pochyby, a otevřel nové, široké, světlem naplněné.
Když jsem položila telefon, chvíli jsem jen seděla. Ruce se mi třásly. Ale nebyl to strach. Byla to úleva. Byla to radost. A možná poprvé po dlouhé době i hrdost.
Kolegyně mě potkala v kuchyňce o pár hodin později. Prohodila něco o tom, že vypadám nějak „jinak“. Možná čekala, že se jí svěřím, že budu toužit po její validaci. Ale já se jen usmála. Ne vyzývavě. Ne arogantně. Jen tak… klidně.
Protože teď už jsem věděla něco, co jsem včera ještě netušila: názor jednoho člověka není definice mojí hodnoty. A někdy jsou ti, kteří nás nejvíc shazují, jen odrazem vlastních nejistot a ne našich.
Domů jsem ten den šla jiná. Rovnější. Lehčí. A s pocitem, že to, co ve mně chtěli umlčet, má nakonec mnohem silnější hlas.
Ten večer jsem si sedla na gauč, otevřela notebook a poprvé jsem si napsala seznam věcí, které chci dokázat. Ne proto, že se musím někomu zalíbit. Ale protože jsem si připomněla, že na to mám.
A někdy stačí opravdu jen jeden telefonát.
