Článek
Na dovolenou do Řecka jsem se těšila jako na smilování. Představovala jsem si azurové moře, klid a pohodu. Bohužel, už samotná cesta letadlem se proměnila v peklo, které mi ukázalo, že i ty největší sny se mohou rozplynout dřív, než vůbec začnou.
Usedla jsem na své sedadlo v charterovém letadle, které bylo nacpané k prasknutí. Věděla jsem, že prostor tu je vzácný, ale byla jsem připravená to přežít. Co jsem ale nebyla připravená přežít, byl nálet ječících a plačících dětí. Hned vedle mě seděla maminka s miminkem, které se rozhodlo, že si celou tříhodinovou cestu procvičí hlasivky. K tomu se přidala další a další batolata, jejichž zoufalý křik se rozléhal celou kabinou.
Rodiče? No, ti vypadali, že jsou buď zvyklí, nebo jim to je úplně jedno. Někteří se je snažili utišit dudlíkem, jiní jim strkali do ruky mobily, ale nic nepomáhalo. Pláč se stupňoval, a já si začala připadat jako v nějakém zvláštním hororovém filmu. Toužila jsem po špuntech do uší, po očním víčku, co by mě ochránilo před tou realitou.
Aby toho nebylo málo, za mnou se posadila rodinka se dvěma staršími dětmi, tak ve věku kolem šesti až osmi let. A ty měly energie na rozdávání! Okamžitě začaly lézt po sedačkách, strkat prsty do opěradel, opírat se o mou hlavu a kopat mi do sedadla. Rytmicky, neúnavně, až jsem měla pocit, že mi vypadnou plomby. Otočila jsem se a zkusila se usmát na jejich rodiče s prosebným pohledem. Ti se jen zasmáli a prohlásili: „No jo, děti. Jsou plné života!“ Plné života? Já byla plná vzteku a zoufalství.
V jednu chvíli se mi jedno z dětí dokonce dotklo vlasů, když se snažilo dosáhnout na horní přihrádku. Cítila jsem, jak se mi vaří krev. Věděla jsem, že nemám šanci. V těchhle charterových letadlech je už tak málo místa, a když vám pak ještě znepříjemňují cestu nezbedné děti a jejich bezohlední rodiče, je to prostě za trest.
Když jsme konečně přistáli, cítila jsem se, jako bych se právě vynořila z nějakého neznámého pekla. Vystupovala jsem z letadla bledá, unavená a s hlavou plnou dětského pláče. Místo abych se těšila na dovolenou, přála jsem si být zpátky doma v tichu. V tu chvíli jsem si říkala, že už nikdy nepoletím. Nebo alespoň ne charterovým letem. Nebo ne s dětmi. A nebo raději vůbec.
Tahle cesta mi připomněla, že i ty nejkrásnější zážitky mohou být zkaženy neohleduplností druhých. Doufám, že příští cesta už bude klidnější. A že příště si vezmu špunty do uší a masku na spaní. A možná i paralyzér na otravné děti. Jen tak pro jistotu.
