Článek
Když se Eva provdala za mého syna, byla to žena, kterou by si člověk hned oblíbil, milá, usměvavá, trochu nervózní, ale takovým tím roztomilým způsobem. Já jsem se jako tchyně snažila být moderní, tolerantní, a hlavně nic nekomentovat. Sama jsem měla kdysi tchyni, která uměla během jediné návštěvy člověku zničit sebevědomí na měsíc dopředu, tak jsem si řekla, že já budu pravý opak.
Jenže člověk míní, nedorozumění mění.
Všechno začalo sobotním odpolednem, kdy jsme se měli všichni sejít na rodinném obědě. Eva chtěla být za hvězdu, a tak se rozhodla upéct svůj první domácí koláč podle receptu z internetu. To už samo o sobě je hazard, internetové recepty jsou jako počasí v dubnu: nikdy nevíte, co dostanete.
Když jsem přišla k nim domů, Eva pobíhala po kuchyni, mouka ve vlasech, ruce od těsta, plech v troubě, který podezřele bublal. „Jak to jde, Evo?“ zeptala jsem se opatrně.
A tady vznikl první problém.
Eva mě v hluku mixéru neslyšela správně. Místo „Jak to jde?“ zaslechla „To bude stát za starou belu.“ Zvedla oči, měla je velké jako talíře, a řekla: „Prosím?“
Já, netušíc vůbec nic, odpověděla: „Jen se ptám, jestli to ještě drží pohromadě.“ Ale Eva slyšela: „Už se to rozpadá, co?“
A tak začal její vnitřní monolog: Moje tchyně mě kritizuje, ještě ani neochutnala!
Jenže Eva je slušná. Neřekla nic. Jen se zatvrdila, přestala se usmívat a začala těsto mlátit takovou silou, že jsem se bála o mísu. Po deseti minutách z trouby vytáhla něco, co připomínalo lávový kráter. Já jsem ale chtěla podpořit. Tak jsem řekla: „To vypadá… zajímavě.“
A to byla chyba číslo dvě. Eva si to přeložila jako: To vypadá katastrofálně, ale nechci tě ranit, tak lžu.
A tak se rozhodla, že to nevezme osobně. Vezme to jako výzvu.
„Maminko,“ řekla najednou mile, až podezřele mile, „pojďte, ochutnáme to ještě teplé.“
V tu chvíli jsem měla říct: „Evi, tohle musíme nejdřív vychladit.“ Nebo: „Mám slabší žaludek.“ Nebo: „Měli bychom to použít jako stavební materiál.“ Cokoliv. Ale já, hloupě naivní, jsem souhlasila.
Koláč chutnal tak, že by se dal použít jako účinná zbraň v konfliktních zónách. Byl tvrdý, kysele sladký, navíc lehce připálený. V puse se rozpadal na podivné žmolky. A já, protože jsem slušná, jsem řekla: „Má to výraznou chuť.“
Eva to slyšela jako: Nedá se to jíst. A pak to celé bouchlo.
„Víte co?“ řekla. „Vy mě nemáte ráda. Vy mě kritizujete od chvíle, co jsem vstala z postele. Jsem ráda, že jste přišla, ale příště nemusíte!“
Stála jsem tam jako solný sloup. „Evo, já jsem jen… já jsem nic takového neřekla!“ „Řekla!“ zvýšila hlas. „A dvakrát!“
V tu chvíli vešel můj syn, absolutně netušíc nic.„Co se děje?“ zeptal se, jakmile ucítil napětí husté jako pudink.
Eva mu všechno vypálila v rychlosti dvou strojních pušek. Syn se na mě podíval a já řekla jen: „Já jsem se ptala, jak to jde. A že to vypadá zajímavě.“ Nastalo ticho. Takové to ticho, kdy i pes přestane vrtět ocasem.
A pak se Eva rozplakala. Takovým tím pláčem, kdy člověk ví, že pláče kvůli nervům, ne kvůli tomu, co se opravdu řeklo.
Sedla jsem si k ní a vzala jí ruku. „Evo, já jsem jen chtěla být milá. Vážně jsem to myslela dobře. A jestli jsem něco řekla nešikovně, tak se omlouvám. Já jsem z té staré školy, co občas plácne větu, která zní jinak, než byla myšlena.“
Eva si utřela nos do utěrky s jahůdkami. „Já jsem vás špatně slyšela.“ „To se stává,“ řekla jsem. „Já špatně slyším už třicet let.“
A pak jsme se obě zasmály, nejdřív nesměle, pak už naplno. Vzpomínám si, jak se syn díval, jako by doma sledoval dvě ženy, které se během pěti minut proměnily z nepřátel v nejlepší kamarádky.
A nejlepší závěr?
Eva přinesla ten koláč ke stolu a řekla: „Takže, kdo chce ochutnat mou novou specialitu? Maminka už měla.“ A já zvolala: „doporučuji ochutnat opatrně!“
A od té doby máme tradici: každé rodinné setkání začíná slovy: „Co jste dnes slyšeli špatně?“
A já pevně věřím, že tahle malá, absurdní epizoda z nás dvou udělala to nejdůležitější, spojenkyně. A možná i přítelkyně.
A koláč? Nikdy už ho nikdo nepekl. A všichni jsme za to upřímně vděční.
