Článek
Do Bulharska jsme jeli s nadšením. Slunce, moře, ceny příznivé a příslib, že si konečně pořádně odpočineme. Manžel měl od začátku jasno – žádné ležení jen na pláži, chce dobrodružství. A tak když nám druhý den místní animátor nabídl výlet lodí, oči mu zazářily.
„Hele, to je přesně ono! Pojedeme na moře, dáme si rybu, možná se i vykoupeme, bude sranda,“ plánoval nadšeně. Já se ho jen tak zeptala: „A co tvoje plavání?“ Odpověděl s mávnutím ruky: „Ale prosím tě, vždyť loďka má zábradlí. A navíc – vždycky se dá chytit.“
Ráno jsme tedy vyrazili. Loď nebyla žádná luxusní jachta, spíš dřevěná bárka pro dvacet turistů, trochu kývala už v přístavu. Já jsem si sedla opatrně ke kraji, děti byly nadšené, a manžel stál uprostřed paluby jako kapitán. „Vidíš? Jsem jak na Titanicu,“ hlásil s rukama roztaženýma do větru.
Plavba probíhala v pohodě. Slunce svítilo, moře šumělo, občas přiletěla racčí eskadra. Posádka nalévala víno a podávala meloun. Idylka. Jenže pak kapitán oznámil: „Teď zastavíme, kdo chce, může skočit do vody!“ Turisti nadšeně tleskali a jeden po druhém skákali do vln.
Naše děti žadonily: „Mami, můžeme taky?“ A tak šly – s vestou, samozřejmě. Já jsem je jistila ze schůdků. A vtom se ozval manžel: „Hele, tak já to zkusím taky!“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Prosím tě, vždyť ty neumíš plavat!“ Ale on už si sundával tričko a volal: „To je dobrý, podívej se, jak to jde všem. Pár temp, a jsem zpátky.“ Dřív, než jsem ho stihla chytit, skočil do vody.
Prvních pět vteřin to vypadalo nadějně. Vynořil se, zakřičel „Jóó!“ a udělal cosi, co mělo připomínat plavecký styl prsa. Jenže pak mu došlo, že voda je hlubší, než čekal. Vyděšeně se začal plácat, máchal rukama a křičel: „Já se topím!“
Celá loď zpozorněla. Děti pištěly, turisté se nahrnuli k zábradlí. Já vykřikla na kapitána: „On fakt neumí plavat!“ V tu chvíli už můj muž zmizel pod hladinou a vyrazil zpět nahoru stylem „panika v přímém přenosu“.
Naštěstí posádka byla připravená. Jeden námořník popadl záchranný kruh a mrštil ho k manželovi. Ten se ho nejdřív snažil obejmout celým tělem, pak se na něj pověsil jak koala na strom. Námořník mu křičel: „Ruce dovnitř! Jen ruce!“ Ale manžel pořád objímal kruh jako plyšáka.
Kapitán mezitím spustil motor, aby loď kousek přiblížil. Další člen posádky skočil do vody a doplaval k manželovi, který funěl a vyplivoval mořskou vodu. „Já fakt neumím plavat!“ opakoval jako mantru, zatímco se ho snažili vytáhnout. Na palubě už stála fronta turistů s mobily – někdo fotil, jiný natáčel video, a smích se mísil s nervozitou.
Nakonec se ho podařilo dostat zpátky na palubu. Ležel na prknech jako vyvržený vorvaň, s očima vytřeštěnýma a vlasy přilepenými k čelu. Děti k němu běžely: „Tati, ty jsi hrdina!“ Já jsem mu jen suše podala ručník.
Zbytek plavby probíhal v tichu. Manžel seděl zabalený v osušce, občas zakašlal a upíjel víno. Když se mu někdo z turistů snažil pogratulovat k „dobrodružnému výkonu“, jen mávl rukou. Večer na hotelu si objednal dvojitou rakiu a slavnostně pronesl: „Tohle je moje poslední koupání v životě.“
Další den už jsme šli jen na pláž. Děti se cachtaly u břehu, já četla knížku a manžel ležel na lehátku pod slunečníkem. Vždycky, když se někdo z lidí vydal dál do moře, pozorně je sledoval a občas zamumlal: „Blázni.“
Z celé dovolené nám nakonec zůstala nejen krásná vzpomínka na Bulharsko, ale i jedna historka, kterou budeme ještě dlouho vyprávět. A manžel? Ten má od té doby novou přezdívku. Kdykoliv ho rodina vidí s ručníkem přes rameno, někdo neodolá a řekne: „Pozor, kapitán se chystá na plavbu.“
A víte, co je na tom nejvtipnější? Že i přes ten svůj dramatický zážitek občas prohlásí: „No jo, ale to moře bylo krásný… možná bych to ještě někdy zkusil.“
