Článek
Když jsem si brala svého manžela, říkala jsem si, jak jsem narazila na ten největší poklad. Byl galantní, vtipný, zkrátka princ z pohádky. Ty první náznaky, ty titěrné, nenápadné červené vlaječky, jsem přehlížela. Nebo spíš bagatelizovala. Přece taková blbost nemůže nic znamenat. Trochu se zajímá, s kým si píšu? No a co, je zamilovaný. Chce vědět, kde jsem? To je přece starostlivost! Jenže pak se to začalo plížit, pomalu a zákeřně, až to pohltilo všechno.
Dneska? Někdy mám pocit, že už snad ani nežiji svůj život. Žije ho on, skrze mě. A já jsem jenom figurka na šachovnici jeho neustálých pochybností. Manžel je extrémně žárlivý. A to není žádná přesladká romantická žárlivost, kdy se na vás roztomile zamračí, když vám někdo složí kompliment. Ne. Tohle je žárlivost, která vám sváže ruce i nohy a svírá hrudník, až se vám těžko dýchá.
Každý den začíná stejně. Ráno, než ještě stihnu pořádně otevřít oči, už mi na mobil chodí zprávy. „Dobré ráno, co dnes plánuješ?“ Zní to nevinně, že? Jenže za tou zdánlivou milou otázkou se skrývá: „A s kým to bude, a na jak dlouho, a kde přesně budeš, a hlavně – jestli se náhodou nepotkáš s nikým, kdo by mohl ohrozit náš vztah.“ Když odcházím do práce, často se mi „úplně náhodou“ stane, že mi zavolá přesně ve chvíli, kdy nastupuju do autobusu nebo tramvaje. Aby si ověřil, že jsem tam, kde mám být. A že tam nejsem s nikým, kdo by mě mohl „ohrozit“.
Pracuji v kanceláři, kde je spousta kolegů. Mužů i žen. Každá konverzace, byť sebemenší, je potenciální minové pole. Pokud se jen trochu usměju na kolegu, nebo se s někým zdržím déle u kávovaru, vím, že mě doma čeká výslech. „S kým jsi mluvila? O čem jste se bavili? Proč se na tebe tak usmíval?“ Někdy mám pocit, že bych si měla do práce vzít diktafon a všechny své rozhovory nahrávat, abych měla důkazy o své nevinnosti. Ale i to by bylo málo. Protože on by si našel, co mu nesedí, i v intonaci mého hlasu. Sociální sítě? Ty jsou kapitola sama pro sebe. Každý lajk, každý komentář, každá nová žádost o přátelství je pod drobnohledem. Pokud si někoho přidám, okamžitě přichází dotaz: „Kdo to je? Jak ho znáš? Proč si ho přidáváš?“ Jednou jsem si přidala bývalou spolužačku ze střední. Jenom proto, že jsem si vzpomněla, jak jsme se spolu smály. Následovala scéna. „Proč si přidáváš lidi z minulosti? Co si od toho slibuješ?“ Zbytečné vysvětlování. Od té doby se raději vyhýbám jakékoliv aktivitě na sociálních sítích. Mám pocit, že žiji pod lupou.
A to nemluvím o mobilním telefonu. Ten je pro něj svatý grál důkazů. Musí ho mít na očích. Kdykoliv. Jestli ho nechám na stole a odejdu na záchod, je to problém. Když se vrátím, často vidím, že se obrazovka zrovna „náhodou“ rozsvítila a on se na ni letmo podíval. SMSky, hovory, historie volání – všechno projíždí. Zprávy od kamarádek, fotky, které mi poslaly – musím je vysvětlovat. „Kde jste byly? Co jste dělaly? Kdo tam byl s vámi?“ Už jsem si zvykla mazat si konverzace a fotky. Ne proto, že bych něco skrývala, ale proto, abych se vyhnula těm nekonečným výslechům a následnému tichému zachmuření, které je horší než jakákoliv hádka. Nejhorší jsou ale ty výjezdy. Kamarádky mě zvou na kafe, na cvičení, do kina. Dřív jsem chodila ráda. Teď je to utrpení. Musím hlásit, s kým jdu, kam jdu, jak dlouho tam budu. A očekává se, že budu co nejrychleji doma. Pokud se zdržím déle, než jsem řekla, telefon zvoní. „Kde jsi? Proč nebereš telefon? Stalo se ti něco?“ A za tím se skrývá: „S kým jsi? A proč s ním/ní trávíš čas, když bys měla být se mnou?“ Nechci, aby si kamarádky myslely, že jsem pod pantoflem. Ale jak jim to mám vysvětlit? Raději se vymlouvám, že jsem unavená, že mám moc práce. A tak pomalu, ale jistě, ztrácím kontakt se světem.
Paradoxní je, že on se mnou tráví většinu času. Jsme spolu pořád. O víkendech, večer. A přesto mu to nestačí. Ta nejistota v něm je tak obrovská, že ji nemůže zaplnit ani moje neustálá přítomnost. On mě vlastně nemiluje, on mě vlastní. A to je ten nejstrašnější pocit. Někdy si říkám, kde jsem udělala chybu. Kde jsem poprvé dovolila, aby se to takhle rozjelo. Jestli jsem měla být důraznější hned na začátku. Ale když jste zamilovaná, vidíte věci jinak. Vidíte tu „velkou lásku“, ne tu velkou, destruktivní posedlost. Vidíte to, co chcete vidět. A on byl tak dobrý v maskování. V té iluzi, že je to jenom přehnaná starostlivost. Mluvit s ním o tom? Zkoušela jsem to. Mockrát. Ale pokaždé to skončí stejně. Buď se urazí, nebo se rozčílí. Řekne mi, že jsem nevděčná. Že se o mě jen stará. Že mi chce jen ukázat, jak moc mě miluje. A když se pokusím argumentovat, že mi to bere svobodu, otočí to proti mně. „Takže mi nevěříš? Takže myslíš, že jsem blázen? Takže se mi směješ?“ A nakonec se já cítím provinile, že jsem vůbec tu myšlenku vyslovila.
Život s extrémně žárlivým partnerem je jako život ve zlaté kleci. Klec je sice pozlacená, ale je to pořád klec. Cítíte se v bezpečí, protože víte, kde jste a co se od vás očekává. Ale zároveň ztrácíte sami sebe. Ztrácíte svou identitu, své přátele, své koníčky. Stáváte se jen odrazem jeho nejistoty. Nejvíc mě bolí, že už skoro nevím, kdo jsem. Co mám ráda, co si myslím, co chci. Všechny mé myšlenky a kroky se točí kolem toho, jak ho neprovokovat, jak ho uklidnit, jak mu dokázat, že jsem „dobrá“ a „věrná“. Ale on mi to stejně nikdy neuvěří. Protože ta žárlivost, to není o mně. To je o něm. O jeho vlastních démonech, s kterými bojuje. A já jsem jenom oběť na tom bojišti.
A teď? Teď jsem na rozcestí. Vím, že takhle už to dál nejde. Dříve jsem se bála, co by se stalo, kdybych to ukončila. Co by řekl, jak by reagoval. Ale teď se víc bojím toho, co se stane, když neudělám nic. Když se budu dál plížit životem, smazávat zprávy, lhát o tom, kde jsem, a v duchu počítat každou minutu, kterou strávím mimo jeho dohled. Chci zpátky svůj život. Chci zpátky sebe. A za to mi stojí bojovat. I když vím, že to bude ten nejtěžší boj v mém životě.
