Článek
Bylo to v půlce prosince, venku mrholilo a já jsem doma balila dárky. Na stole hromada papírů, nůžky, lepicí páska, vedle mě hrnek s vychladlým čajem. Petr měl přijít z práce, ale nešel a nešel. Už jsem se chtěla zlobit, že zase někde sedí s kolegy, když se konečně ozval klíč v zámku.
Vešel dovnitř, tiše, bez obvyklého „ahoj“. Kabát pověsil, boty nechal v předsíni, a šel rovnou do kuchyně. Vypadal jinak. Ztraceně.
„Děje se něco?“ zeptala jsem se.
Chvíli nic neříkal. Nalil si sklenici vody, napil se a pak to řekl:
„Dal jsem výpověď.“
Myslela jsem, že špatně slyším.
„Cože jsi udělal?“
„Dal jsem výpověď,“ zopakoval klidně.
Zírala jsem na něj.
„Teď? Před Vánoci?“
„Jo. Teď.“
Sedla jsem si, protože jsem cítila, že kdybych zůstala stát, podlomí se mi kolena.
„Proč?“
Zvedl ke mně oči. Byly unavené, prázdné.
„Protože už to dál nešlo.“
A já v tu chvíli nevěděla, co říct. Tolik myšlenek v hlavě, že se všechny navzájem rušily.
„Ty sis něco našel?“
„Ne.“
„Tak co budeš dělat?“
„Nevím. Něco jiného. Cokoliv.“
Bylo to, jako by mi někdo zničil podlahu pod nohama. Měla jsem chuť křičet, ale on seděl naproti, tiše, a já viděla, že je na dně. Že ho to všechno semlelo mnohem víc, než jsem si kdy všimla.
Další dny jsem chodila jako na ve snách. Děti, práce, nákupy, pečení. Venku blikaly světýlka, rádio hrálo koledy a já jsem se pořád snažila přijít na to, co vlastně teď bude. Petr byl doma. Neležel, neflákal se, dělal všechno možné, spravil dveře, opravil prasklou zásuvku, vařil. Ale já v tom viděla jen chaos.
„Nemůžu se na tebe zlobit,“ říkala jsem mu jednou večer. „Ale taky tě zatím neumím chápat.“
Usmál se tím tichým smutným úsměvem. „Já ani nechci, abys mě chápala. Jen… abys mě nechala chvíli být.“
A tak jsem ho nechala. I když mě to děsilo.
Pár dní před Vánoci jsme byli v obchodě. On stál mezi regály s hračkami a díval se na lidi, jak hází dárky do košíků, jako by to byly věci, které zachrání svět.
„Pamatuješ, jak jsme dřív kupovali jen drobnosti?“ zeptal se.
„Jo,“ odpověděla jsem. „Protože jsme neměli peníze.“
„A teď je máme a stejně je to k ničemu,“ řekl tiše. „Protože jsem měl všechno, a přitom nic.“
V té chvíli mi to došlo. Nešlo o práci. Šlo o to, že se v ní ztratil. Že jsem ho ztratila už dávno, jen jsem si toho nevšimla.
Na Štědrý den jsme neměli všechno perfektní. Cukroví jsem nestihla, kapr byl trochu připečený, děti se pohádaly kvůli Lego stavebnici. Ale když jsme večer seděli u stolu, bylo tam zvláštní ticho. Takové jiné.
Petr se na mě podíval a řekl:
„Víš, já jsem měl pocit, že když to nezměním, skončím špatně. Že mě to sežere. Každý den jsem tam seděl a cítil, jak ze mě něco odchází. A já už nechtěl, aby mě děti viděly takhle.“
Podívala jsem se na něj a poprvé po dlouhé době jsem v jeho očích viděla klid.
„A co teď?“ zeptala jsem se.
„Teď to zkusím jinak. Možná se mi to nepovede. Ale aspoň budu vědět, že jsem to zkusil.“
Po Novém roce si našel práci v malé truhlářské dílně. Našel ji přes kamaráda, úplnou náhodou. Vydělává míň, mnohem míň. Ale večer, když přijde domů, má piliny ve vlasech a úsměv na tváři.
Někdy přijde unavený, ruce od laku, ale mluví. Vypráví, co dělal, s kým se potkal, co pokazil, co se mu povedlo. Dřív býval tichý, přítomný jen tělem. Teď je zase tady.
A já jsem pochopila, že ztratit jistotu není konec světa. Že někdy musíš všechno rozbít, aby ses mohl znovu poskládat.
Jednou večer jsme seděli na gauči, děti už spaly. V televizi šly zprávy, mluvilo se o propouštění, o krizi, o lidech bez práce. Petr se podíval na obrazovku a pak na mě.
„Víš, co je zvláštní?“ řekl. „Dřív jsem se toho bál. Dneska bych se radši bál o sebe, kdybych tam zůstal.“
Usmála jsem se.
„Já vím,“ řekla jsem. „A víš co? Jsem ráda, že jsi odešel.“
„Fakt?“ podíval se překvapeně.
„Jo,“ kývla jsem. „Protože jsi se vrátil.“
Teď, po pár letech, na ten prosinec občas vzpomenu. Na tu chvíli, kdy mi řekl, že končí. Tehdy to pro mě byl konec světa. Dneska vím, že to byl začátek.
Někdy se to tak prostě má.
Život tě dotlačí ke zdi a ty máš jen dvě možnosti, buď se zhroutíš nebo se zvedneš a uděláš krok jinam.
Petr udělal ten krok. A já s ním.
