Článek
Všimla jsem si toho nenápadně. Nejdřív jednou, pak podruhé, potřetí. Vždycky úterý. Petr si bral volno, ačkoli dřív chodil do práce jako hodinky. Neřešila jsem to, všichni občas potřebujeme oddech. Jenže úterky se staly pravidlem. A pravidla si zaslouží vysvětlení.
Když jsem se ho zeptala poprvé, mávl rukou: „Jen vyřizuju věci.“ Podruhé: „Nedělej si starosti.“ Potřetí už začal být podrážděný.
A tak jsem si starosti dělat začala.
Byly to maličkosti, které dávaly dohromady velký otazník. Služební auto zůstávalo doma, přitom tvrdil, že musí jezdit do města. V mobilu měl častěji tichý režim. A hlavně úterky se stávaly dny, kdy byl zvláštně unavený, ale spokojený. Jiný. Jako kdyby žil dva životy: jeden s námi a jeden… kdo ví kde.
V hlavě jsem si malovala všechny nejhorší scénáře. Milenka. Tajný projekt. Nějaká blbost, do které se zamotal. A ano, pořád jsem čekala, že mi to řekne sám. Že bude upřímný.
Jenže nebyl. A já jsem zůstala sama s domněnkami, které rostly jako plevel.
Jedno úterý jsem se rozhodla, že už to nevydržím. Vzala jsem si taky volno. Když Petr odešel, pár minut jsem počkala a vyrazila za ním. Ne jako špión, spíš jako žena, která už nechce žít v nejistotě.
Jela jsem autem kousek za ním, na dohled, ale ne tak blízko, aby si mě všiml. K mému překvapení nezamířil do města. Jel úplně jinam, k obyčejné nízké budově na kraji okresního města. Parkoviště poloprázdné. Žádné kavárny. Žádné hotely. Jen stará škola? Nebo kulturní dům? Z dálky to nešlo poznat.
Vystoupil. Stála jsem za rohem a dívala se, jak otevírá velké bílé dveře.
Než jsem se stihla rozmyslet, jestli mám jít za ním, otevřely se dveře znovu. Ven vyšla skupinka dětí. Různě starých. Některé běžely, některé šly pomalu, ale všechny držely v ruce hudební nástroje, housle, flétničky, malý klarinet.
Ani jsem se nestihla nadechnout a už se dveře zase otevřely. Petr vyšel s houslovým pouzdrem přes rameno.
Zůstala jsem stát jako přimražená. Neměla jsem slov. Neměla jsem ani myšlenku.
Petr? Housle? Děti?
Chvíli jsem tam stála jako socha, než jsem se konečně pohnula. Nešla jsem za nimi. Neudělala jsem scénu. Sedla jsem do auta a čekala. Po hodině se děti zase vrátily, pak se zase vyhrnuly ven, smály se, povídaly, někteří rodiče je objímali. A Petr šel poslední. Tvář měl unavenou, ale šťastnou. Tak šťastnou, jakou jsem ji už dlouho neviděla.
Domů jsem jela sama. Tělo plné otázek, hlava plná emocí. A když večer přišel, seděla jsem v kuchyni a čekala.
„Můžeme si promluvit?“ zeptala jsem se.
Petr se posadil naproti mně, podíval se na mě klidně – a já už věděla, že se nezlobím. Jen potřebuju slyšet pravdu.
„Vím, kde jsi byl,“ řekla jsem. „Ale chci slyšet, proč jsi mi nic neřekl.“
Chvíli mlčel. Pak si promnul dlaně a dlouze vydechl.
„Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl o tátovi?“ pronesl tiše. „Nikdy mě nebral vážně, když jsem chtěl jako kluk hrát na housle. Vždycky říkal, že to je ztráta času. A já jsem tomu uvěřil. Hraní jsem nechal a dodnes toho lituju. A tak jsem si řekl, že to zkusím napravit aspoň u někoho jiného. Dobrovolně učím v hudební škole. Každé úterý učím děti, které by si to jinak nemohly dovolit. Dává mi to smysl. Možná větší než všechno v práci.“
Seděla jsem. A cítila, jak se mi pnou slzy do očí.
Ne žárlivost. Ne zlost.
Dojetí.
„A proč jsi mi to neřekl?“ zašeptala jsem.
Pousmál se. Trochu smutně.
„Protože jsem nechtěl, aby sis myslela, že utíkám od rodiny. Že si dělám svůj svět mimo vás. Chtěl jsem… jen něco napravit v sobě. A bál jsem se, že to nepochopíš.“
Položila jsem ruku na jeho.
„Pochopila,“ odpověděla jsem. „A chtěla bych být jeho součástí. Aspoň trochu. Ukaž mi, co tě dělá šťastným.“
A v tu chvíli jsem pochopila, že největší chyby se nedějí tehdy, když si partneři něco tají.
Ale když mají strach spolu mluvit.
