Článek
Můj život s manželem Karlem byl v podstatě dokonalý. Až na jednu věc: jeho matku, Martu. Marta byla typická tchyně z časopisu o zdravém životním stylu. Nejedla cukr, lepek, laktózu, a pokud to jen trochu šlo, ani radost. Všechny své principy se pochopitelně snažila aplikovat i na nás. A pro mě, věčného čokoholika, to byla ta největší hrozba. Sladké jsem sice nejedla v tunách, ale prostě ho potřebuji. Na stres, na radost, na nudu. Jenže od té doby, co nás tchyně začala častěji navštěvovat, se v našem bytě nesměla objevit ani tabulka mléčné čokolády.
Karel byl v tomhle poslušný syn. Když mu matka řekla, že má jíst klíčky a čočku, jedl. A já jsem pochopila, že musím přejít do ilegality. Bylo to jako za dob prohibice, jen místo alkoholu jsem pašovala čokoládu. Začala jsem si budovat dokonalé skrýše. První pokusy byly neúspěšné – pod matrací se mi to rozteklo, v šuplíku s ponožkami to Karel našel. Ale nakonec jsem přišla na geniální nápad.
V naší ložnici jsme měli takovou starou, masivní knihovnu, ve které jsme měli jen prázdné nebo poškozené knihy. Jedna z nich, tlustý svazek o zahradničení, měla rozlepený hřbet. Vydlabala jsem v ní dokonalou díru a do ní se vešlo hned několik tyčinek a malých tabulek. Byla to moje svatyně. Když tchyně odešla nebo Karel usnul, šla jsem si pro svou odměnu. Byl to rituál.
Asi měsíc všechno fungovalo skvěle. Měla jsem svůj klid a nikdo mě neomezoval. A pak přišel den D. Tchyně k nám dorazila bez ohlášení. To byl první problém. Druhý problém byl, že přišla s novým koníčkem – pořádáním věcí. V tu chvíli jsem věděla, že je zle.
„Helenko, ty tady máš v té knihovně takový nepořádek! Ty staré, zničené svazky bys měla vyhodit. Já ti to roztřídím,“ oznámila mi s takovým tónem, který nesnesl odpor. Zatímco jsem v kuchyni zoufale míchala kávu, slyšela jsem, jak přerovnává jednu polici za druhou. Snažila jsem se ji od knihovny odlákat, vymýšlela jsem si, že musím nutně jet pro nákup, ale bylo pozdě.
S hrůzou jsem uslyšela z ložnice hlasitý výkřik: „Jééé!“ A nebylo to radostné „jé“. Znělo to jako objev nějaké strašlivé infekce. Vběhla jsem tam. Tchyně stála uprostřed místnosti, v ruce držela tu tlustou knihu a z vyříznuté díry se sypaly drobné čokoládky. Na jejím obličeji se mísilo znechucení, zděšení a triumf. Vypadala, jako by právě objevila hnízdo termitů.
„Heleno! Co to je? Co to děláš?“ její hlas byl ostrý jako břitva. „To je… to je taková dekorace. Umělecká instalace,“ koktala jsem. Snažila jsem se vypadat, že mě celá ta věc jenom baví.
Tchyně se nenechala zmást. Popadla mobil, který stál na nočním stolku, a začala to všechno fotit. Z různých úhlů. Jako by dokumentovala místo činu. „Ne, miláčku, to není instalace. To je závislost! A já jsem ti věřila, že držíš tu naši rodinnou linii! Že se stravuješ zdravě!“ Její pohled mě propaloval. Byla jsem odhalená. Byla jsem čokoholická krysa, která si buduje zásoby v knihách.
Když přišel Karel domů, čekalo ho nečekané divadlo. Marta seděla v křesle s vážnou tváří a v ruce držela onen inkriminovaný svazek. Na stole ležel vytištěný seznam všech čokoládových tyčinek, které se ve skrýši nacházely. „Karle, sedni si. Musíme si vážně promluvit o Helenině zdraví. A o její důvěryhodnosti,“ pronesla dramaticky.
Následovala přednáška o nebezpečí rafinovaného cukru, o tom, jak to ničí imunitu a jak je nebezpečné lhát vlastnímu manželovi. Karel, hypnotizovaný matčinou dikcí a hromadou čokoládových obalů na stole, jen přikyvoval.
A pak přišel trest. Tchyně mu oznámila, že se nejdřív musí provést „detox“ mého těla a pak zavést přísnou dietu. „Karle, od zítřka to vezmeš do ruky ty. Helenka potřebuje pevnou ruku. Budeš jí každý večer chystat svačinu. Jen klíčky, mrkev a maximálně jeden kus ovoce. A každé pondělí ji zvážíš. A každý týden mi pošleš váhu do zprávy!“
Karel se na mě podíval s omluvným, ale rezolutním výrazem. Věděla jsem, že je to marné. Celý následující týden jsem jedla jen zeleninu a manžel , s metrem v ruce a váhou u postele, se proměnil v mého osobního dozorce. Vždycky, když jsem si stěžovala, jen mi připomněl: „Ale miláčku, už žádné skrýše v zahradnických knihách. To je matka příroda, která tě volá zpět ke kořenům.“Byl to trapas, ale nakonec jsem se s tím smířila. Teď už mám novou skrýš . V krabici od Karlova golfového vybavení v garáži. A v pondělí ráno, když manžel odesílá tchyni moji „ideální“ váhu, si vždycky dám do čaje tajnou lžičku cukru. Některé zvyky se prostě nemění.
