Článek
Když žijete na vesnici, na MHD vám stačí znát dvě věci: kdy jede autobus a jestli pojede vůbec. Takže když jsem jela do Prahy, připadala jsem si jako světoběžník. Zakoupila jsem si celodenní kupon, pečlivě ho schovala do peněženky a s pocitem profesionála nastoupila do metra. A hned jsem si začala prohlížet vagón, mapu linek, strop, dlažbu… cokoli, jen ne tu žlutou krabičku, která čekala, až do ní zastrčím jízdenku.
Sedla jsem si, upravila si kabát, zkontrolovala kabelku a užívala si pocit městské nezávislosti. V tu chvíli se otevřely dveře a do vagónu vstoupil revizor. Ten typ člověka, který nechodí… on vstupuje. Jako kdyby ho doprovázel vlastní soundtrack.
„Jízdní doklady, prosím.“
Až tam jsem si uvědomila, že moje jízdenka je… neoznačená.
Moje srdce udělalo trojité salto. V hlavě se mi rozjel film: já, jak se snažím vysvětlit, že jsem z vesnice, že jsem zapomněla, že jsem hloupá, že mám zaplatit tisíc korun, že budu bydlet v metru, protože nebudu mít na zpáteční autobus.
Revizor se blížil. Lidé kolem mě začali nervózně šátrat v kapsách, někteří jen tak provokativně zvedli označené lístky, aby dali najevo, že jsou „ti chytrý“. Přede mnou seděla paní, která sklonila telefon, aby lépe viděla, jak se právě potím.
Revizor se zastavil přede mnou.
„Jízdenku, prosím.“
Podala jsem mu ji. Celodenní. Novotou vonící. A hlavně čistou jako lilie.
Podíval se na ni. Pak na mě.
„Slečno, jízdenka musí být označená.“
„Já… já vím… já zapomněla… já nejsem z Prahy…“ blekotala jsem a připadala si jako prvňačka u tabule.
V tu chvíli se ozval muž naproti.
„To je jasný, vesnice. Ty neví, že se cvaká.“
Vedle něj se jeho kamarád uchechtl. „No jo, tady nejsi v traktoru, holka.“
Kdyby mohl revizor použít můj stud jako energii, rozsvítil by celé metro.
„Máte platnou jízdenku,“ řekl revizor klidně, „ale je neplatná, protože není označená.“
A já se snažila nezpanikařit.
„Prosím… můžu si ji teď označit? Já fakt nejsem… já nejsem…“„Z Prahy?“ doplnil za mě muž naproti s úšklebkem.
Revizor se na něj podíval způsobem, který by dokázal utišit i roj sršňů. Pak se obrátil zpět ke mně. „Slečno… dejte mi občanku.“
A jak jsem se hrabala v kabelce, kterou mám sice velkou, ale když něco potřebuji, je to jako hledat jehlu v seníku, slyšela jsem, jak lidé kolem komentují:
„Já to říkám, venkov platí pokuty nejvíc.“ „Kdo si neumí označit lístek…“
„Třeba to dělá schválně.“
Ta poslední mě urazila nejvíc. Já že schválně? Já, která si zapisuje odjezdy autobusů týden dopředu?
Konečně jsem našla občanku, předala ji revizorovi a čekala rozsudek. Hlavu jsem měla sklopenou jak pes, co sežral pečivo z vánočního stolu.
Revizor si mě chvíli prohlížel. A pak řekl něco, co jsem nečekala.
„Podívejte, slečno… je vidět, že jste to nekoupila tady u sebe na koleni. Máte celodenní jízdenku. Nemáte důvod jezdit načerno. Jen jste ji zapomněla označit. Stává se i Pražákům.“
Muž naproti se zakuckal. Tchyně by z toho měla radost, kdyby se dalo zlomyslností živit, měla by plnou spíž.
Revizor pokračoval: „Dám vám jen napomenutí. A teď si ji prosím označte.“
Podal mi jízdenku. Ruce se mi třásly, ale zastrčila jsem ji do označovače jako profesionál. Ten cvak měl zvuk vítězství. Zvuk odpuštění. Zvuk člověka, který se už nikdy v životě nenechá nachytat.
Revizor přikývl, popošel dál a lidé kolem mě ztichli. Najednou už nikdo nic nekomentoval. Až na starší paní v kostkovaném kabátu, která se ke mně naklonila a šeptla:
„Nenechte se. Jestli vás to uklidní, já jezdím z Prahy na Moravu třicet let… a minulý týden jsem si taky zapomněla cvaknout.“ Usmála jsem se. Poprvé od nástupu.
A ta dvojice mužů naproti?
Najednou koukali z okna. Najednou neměli poznámky. Najednou byli ticho jak pěna.
Když metro zastavilo, vystoupila jsem a s pocitem, že jsem právě prošla iniciací do pražského života, si řekla jediné: Vesničanka nebo ne i tak jsem to ustála.
A od té doby si jízdenku označuji hned jak vstoupím do vozu. Pro jistotu. Protože člověk nikdy neví, odkud se revizor vynoří.
Ale hlavně dokud bude v metru víc arogantních poznámek než vzduchu, svět bude potřebovat takové ty tiché, laskavé revizory……a pár vesnických holek, co jezdí poprvé do Prahy.
