Článek
Když Lucie (29) poznala Martina, měla pocit, že se jí konečně otočilo štěstí. Seznámili se přes společné přátele a už první večer si povídali tak přirozeně, jako by se znali roky.
Martin byl milý, pozorný a uměl naslouchat. Psával jí zprávy na dobré ráno i na dobrou noc, nosil jí drobnosti jen tak a často opakoval, jak je rád, že ji potkal.
Po několika nepovedených vztazích si Lucie poprvé dovolila věřit, že tohle by mohlo být jiné.
Brzy spolu začali trávit většinu času. Víkendy, večery po práci, dovolenou. Když si po pár měsících přestěhovala své věci k němu, připadalo jí to úplně přirozené. Měla pocit, že jejich společný život právě začíná.
První měsíce byly opravdu hezké. Vařili spolu, plánovali výlety a mluvili o budoucnosti. Martin občas nadhodil i svatbu.
Pak se ale začaly objevovat drobnosti.
Nejdřív mu nebylo příjemné, když šla ven bez něj. Říkal, že mu chybí. Když se zdržela déle, než čekal, byl podrážděný. Ptával se, s kým byla a proč nepřišla dřív.
Lucie to brala jako projev zájmu.
Jenže časem těch otázek přibývalo. Vadily mu kolegyně z práce, kamarádky, někdy i rodina. Aby se vyhnula hádkám, začala některé věci omezovat sama.
„Říkala jsem si, že každý vztah znamená kompromisy,“ vzpomíná.
První velká hádka přišla asi po roce.
Lucie se zdržela v práci. Nestihla napsat a domů dorazila o hodinu později. Martin byl nervózní, chodil po bytě a hned spustil výčitky. Hádka rychle eskalovala.
V jednu chvíli prudce udeřil pěstí do zdi těsně vedle její hlavy.
Lucie ztuhla.
Za pár minut ale přišla omluva. Martin ji objal, opakoval, že měl strach, že se jí něco stalo, že to přehnal. Druhý den přinesl květiny.
Lucie tomu chtěla věřit.
Jenže podobné situace se začaly opakovat. Výbuchy vzteku střídalo období klidu a omluv. Postupně přibyly urážky a obvinění, která nedávala smysl.
Lucie o tom nikomu neřekla. Styděla se a hlavně doufala, že je to jen špatné období.
Zlom přišel jednoho večera.
Chystala se na rodinnou oslavu. Martin s ní jít nechtěl, ale zároveň se mu nelíbilo, že chce jít sama. Hádka byla tentokrát ostřejší než obvykle.
Když si vzala kabelku a chtěla odejít, postavil se do dveří.
Nejdřív ji jen držel za ruce. Když se snažila projít, odstrčil ji tak silně, že narazila do skříně a spadla na zem.
V tu chvíli si poprvé pomyslela, že má strach.
Druhý den, když byl Martin v práci, si potichu sbalila pár věcí a odešla k sestře.
Martin začal psát okamžitě. Desítky zpráv denně. Omluvy, prosby, sliby. Když neodpovídala, tón se změnil.
Začal čekat před její prací. Občas ho zahlédla stát opodál. Jindy se objevil před domem.
Lucie začala chodit domů jinými cestami a pořád se ohlížela.
Nejhorší moment přišel asi o tři týdny později.
Když se večer vracela domů, Martin na ni čekal u vchodu. Tvrdil, že si potřebují promluvit. Lucie chtěla projít kolem, ale chytil ji za ruku a držel ji tak pevně, že se nemohla vytrhnout.
Začala křičet.
Otevřela se okna, někdo vyšel ven a zavolal policii. Martin ji pustil až ve chvíli, kdy slyšel sirénu.
Pro Lucii to byl okamžik, kdy pochopila, že už nejde jen o hádky nebo špatný vztah.
Po zásahu policie dostal Martin zákaz se k ní přibližovat.
Dnes od té doby uplynul rok.
Lucie říká, že nejhorší nebylo odejít. Nejtěžší bylo přiznat si, že vztah, který považovala za velkou lásku, se postupně změnil v něco, co ji děsilo.
Postupně se vrací k normálnímu životu. Znovu se vídá s přáteli, tráví čas s rodinou a dělá věci, které dřív omezovala.
„Dlouho jsem si říkala, že se to spraví. Že je to jen stres nebo špatné období. Dnes už vím, že když ve vztahu začne strach, je něco špatně,“ říká.
A jednu věc by prý vzkázala každému, kdo má podobný pocit:
„Láska vás nemá svazovat. Vedle člověka, který vás miluje, se máte cítit bezpečně. Ne vystrašeně.“
